Dítě v posteli – cože…?!
Život jsem začala jako kuklička, vožená v pravidelných intervalech na kojení. Vyrůstala jsem jako většina dětí své doby – v postýlce, kočárku a s dudlíkem. Víc detailů jsem si dlouho nepamatovala. Ale zato jsem si pamatovala, jak mou mladší sestru večer rodiče vozili v proutěném koši „na vývoz“ do pokojíku, aby se vybrečela a usnula. Už jako sedmileté dítě jsem vnímala, že to není v pořádku, a chodila jsem jí tam alespoň zpívat.
V době, kdy bylo mému prvorozenému dítěti víc než rok, jsem si prošla regresní terapií. Znovu jsem si v ní prožila pocity separace po porodu a při pobytu v porodnici. Dokonce jsem si uvědomovala, že maminka prostě NEVÍ, že je to špatně, když mě po kojení odvážejí pryč. Řekli jí, že je to v pořádku a navíc si potřebovala odpočinout. Uvědomila jsem si, že tyto zážitky byly na prvopočátku mých pocitů bezmoci, které jsem v dospělosti v určitých situacích prožívala v partnerském vztahu.
Ja
k už jsem psala, první výhodou pro mě i moje děti je empatie. Tu se nepodařilo nikomu potlačit. Druhou výhodou je to, že jsem „studijní typ.“ Třetí výhodou bylo to, že jsem trávila celé těhotenství doma a měla jsem tedy na vzdělávání se čas. Četla jsem všechno možné, knihy i diskuze na internetu. Zásadní pro mě byla kniha Věda zvaná rodičovství. Dočetla jsem se v ní, proč není zdravé dítě nechat vybrečet i to, že je normální, pokud dítě ještě v sedmi letech vyžaduje, aby bylo uspáváno (já to tehdy nechápala u manželovy dcery z prvního manželství). Našla jsem v ní mnoho cenných rad a spoustu jsem si toho vzala k srdci.
Jediné, co jsem razantně odmítala, byl spánek s dítětem v jedné posteli. „To tedy fakt ne.“ Potřebuji prostor. Spoustu prostoru. Alespoň 80 cm prostoru, do kterého mi nikdo nezasahuje. NIKDO. A radši 90 cm. Klidně i víc… I od partnera se potřebuji bezprostředně před usnutím odtáhnout, abych mohla usnout. Takže dítě…? Nepřipadá v úvahu!
A pak jsem porodila. Noci v porodnici byly – hrozné. Syn se budil pořád a společný spánek s kojením v polospánku mi témě zachraňoval život – minimálně psychické zdraví. Ale doma to bude jiné! Bylo. Syn šel poctivě do své postýlky, kterou jsem měla v ložnici přes malou uličku od postele. Po kojení krásně usnul a já ho do ní předělala a kochala se tím, jak krásně spinká. Pravda, vstát v noci a přenášet ho nebylo úplně pohodlné, ale zachovávala jsem si tím svůj PROSTOR. Mohla jsem v klidu spát, zatímco moje růžové a voňavé miminko odpočívalo v bezpečí své postýlky. Ale to se mělo změnit.
Ta chvíle nastala kolem mezi 4. a 5. měsícem, snad dokonce poté, co syn dostal první očkování. Usínal pouze při kojení – a trvalo mu to téměř hodinu. Ne že by celou dobu intenzivně pil, ale byl přisátý a nebylo možné se od něho vzdálit. Bývalo to pro mě velice vyčerpávající, takže mě manžel pak střídal, aby syna „umazlil,“ když už bylo zřejmé, že nepotřebuje pít, ale stačí mu blízký fyzický kontakt. Nicméně, když se v noci probudil – a budil se několikrát za noc – tak se situace opakovala. Dlouhé kojení, dlouhé mazlení a pak lehký spánek. Nedovedu si představit, že bych měla být vzhůru, dokud nebude spát tvrdě, a pak riskovat, že se přenesením do postýlky opět vzbudí. Nedalo by se tak fungovat. Spánek s dítětem v posteli se tak stal životní nutností a mít Dítě „na dosah“ pro mě nakonec skýtalo větší komfort než mít 90 cm postele pro sebe.
Jak syn rostl, začal se v posteli různě otáčet (ideálně napříč) a kopat mě. Abychom mohli spát alespoň nějak, podnikl přesun z postele manžel. Není to ideální – mnohem víc se mi líbilo řešení, kdy jsme u příbuzných spali na zemi na třech matracích, všichni v jedné místnosti (tehdy už i s druhorozeným synem). Na druhou stranu jsme tím s mužem získali oázu večerního soukromí v pokoji, kde spal manžel.
Když jsme se stěhovali, měl syn 2 roky a 2 měsíce. S velkou slávou jsme ho nastěhovali do jeho pokoje a manžel se vrátil do ložnice. Hurá! Nicméně narození druhého dítěte přineslo další změny. Bylo mi jasné, že voňavé miminko bude spát s námi, abych si mohla užívat komfortu nočního kojení bez nutnosti se plně probírat a nosit dítě z postýlky a zpět do ní. Pár týdnů jsme si tak užívali společného noclehu ve složení já – manžel a miminko. To se ale brzy přestalo líbit staršímu, který měl v té době 3 a půl roku. A tak jsem se opět ocitla v posteli sama s dětmi. Nejprve jsme si sice mysleli, že by starší mohl spát v pokojíku s tatínkem, ale maminka je prostě maminka.
Kluci rostou. Mladší má rok a půl a už se v posteli pořádně roztahuje. O nebezpečnosti nočních úderů staršího se ani nebavím. Postel o šířce 180 cm je nám už téměř těsná. Nicméně stále mladšího kojím a když vidím staršího, jak po společném spánku touží i téměř v pěti letech, tak tuším, že jen tak spaní s dětmi neskončí. Pokud nezměníme plány a bude nám přáno, projdeme si fází voňavého miminka v posteli ještě jednou. Odhaduji tedy, že budu mít nějaké dítě v posteli ještě tak 5 let. A víte co? Těch prvních pět let od chvíle, kdy se narodil prvorozený, uteklo tak moc rychle – za chvíli budeme řešit zápis do školy. Uteče tedy i těch dalších pět. Věřím, že pak před sebou budeme mít s manželem ještě pár desítek let na to, abychom si užili toho, že je postel v ložnici jen naše…
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj s přáteli na sociálních sítích 🙂
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Kam dál?
Přečtěte si další články v rubrikách děti a výchova, knihy o výchově nebo knihy pro děti.
–
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
