Cesta za ideální školou. 3. díl: Nečekané řešení
V prvním článku o hledání ideální školy jsem popsala, proč jsem nechtěla dát syna do spádové školy a jaká alternativa se nabízela. Druhý díl skončil v situaci, kdy nám byl waldorfskou školou doporučen odklad, což nás šokovalo. Následujících pár dnů pro mě bylo šílených. Několik nocí jsem nemohla pořádně spát. Byli jsme si jistí, že Honza na odklad prostě není. Znamenalo to pro nás v tu chvíli, že nastoupí do „spádovky“. Ještě jsem znovu prověřovala ostatní školy ve městě, ale jediná, která se tvářila trochu přívětivě, měla příliš mnoho zájemců a museli bychom spoléhat na losování. Navíc byla přes celé město a bez parkování u školy. Honza by přišel o kamarády ze školky. Přitom jsem ze školy „nepadala na zadek“ natolik, abych měla dost důvodů všechny uvedené komplikace podstupovat a „obhájit“ to před manželem. A hlavně namotivovat Honzu pro tuto školu.
Na vedlejším sídlišti je i experimentální škola. Ale nepodařilo se nám zjistit, co to má obnášet. Webové stránky byly nedodělané a o žádném experimentování se nezmiňovaly. Opět jsem tedy neměla dost důvodů, proč jezdit dál a připravit Honzu o děti ze školky. Obě zmíněné školy měly brzy den otevřených dveří. Honza se ale jen tak pro zajímavost podívat nechtěl a my jsme naznali, že ho nebudeme „tahat“ někam, kam stejně nepůjde.
Do „stádovky“ jako na jatka
Základem úspěchu ve spádové škole je poslušnost
Na mysl mi přicházely vzpomínky na „dílničky“ ve „spádovce,“ které jsem barvitě líčila v prvním dílu. Aby toho nebylo málo, v úterý po Velikonocích, když bylo vše ještě čerstvé, byla ve školce schůzka pro rodiče. Řešil se tam elektronický zápis do školy. To jsem zvládla dopoledne i bez návodu a neměla jsem hlídání, tak jsem tam nešla. Následně jsem se dozvěděla, že tam přednášely dvě učitelky ze spádové školy (zástupkyně ředitelky a učitelka první třídy). Mimo jiné mluvily o požadavcích na prvňáky. Manžel jen procházel kolem, když vyzvedával Honzu, a byl dost „nenadšený“. Učitelky byly prý od pohledu nepříjemné a rodiče tam seděli s protaženými obličeji. Od kamarádky jsem se pak dozvěděla, že bylo apelováno na to, aby děti hlavně držely pusu a krok – to je to, o co tu běží. Nebo alespoň takový dojem přednáška budila. A taky by děti při vymalovávání neměly přetahovat, protože pak by, bohužel, musely mít snížené hodnocení!
Když jsem si toto všechno dávala dohromady, měla jsem pocit, že poslat Honzu do „spádovky“ je stejné jako ho poslat na jatka. Představovala jsem si, jak trávíme hodinu denně s brekem a vztekem nad písankou, aby byly rovnoběžné čárky správně rovné, dokonale nakloněné a v ideálním rozestupu. A taky Honzovu demotivaci, vztek a rezignaci, až mu to paní učitelka poškrtá červenou propiskou a bude chtít, aby to psal znovu.
Grafomotorika potřebuje ještě trénink
Na tomto místě musím vzpomenout příhodu, která se nám stala po jedné návštěvě waldorfského klubíku. Honza nám líčil, že mu nešlo nějaké skákání. Ujišťovala jsem ho, že když někdo něco neumí, tak se to prostě naučí. Není to žádná tragédie. On si ale trval na tom, že pokud člověk něco neumí, tak dostane pětku, čímž je to „vyřešené“. Vyznělo to tak, že je tím pádem dítě „potrestané“ a „případ je uzavřen.“ Nevím, jak na něco takového přišel (a zpytovala jsem svoje svědomí, čím jsme přispěli k takovýmto jeho úvahám).
Spádová škola chystala den otevřených dveří. Ten minulý se konal po Honzově vystoupení se sborečkem, kdy jsem s klukama absolvovala velikonoční dílničky a následně jela přes celé město mhd. Měli jsme toho všichni tři už „plné kecky“ a tak jsme si to nechali ujít. Tím spíš, že jsem pevně věřila v to, že bude Honza chodit na waldorf – a jinou variantu jsem si moc nepřipouštěla. Bohužel, tento den otevřených dveří nám taky nevyšel, protože jsme měli předem naplánovanou akci na Moravě, kterou jsem nechtěla na poslední chvíli rušit.
Budou jedničky!
Nedávno se Honza chlubil jedničkou ze školky
Pořád existovala šance, že některé děti na waldorf nenastoupí. Následně by učitelky vybíraly jak mezi dětmi, které se nedostaly pro malou kapacitu, tak mezi dětmi „odkladovými,“ u kterých by se zkoumalo, jestli „dozrály“. Ale těch nepřijatých bylo opravdu hodně. A věděla jsem, že nebudou brát „odkladové“ děti za každou cenu, jen kvůli naplnění třídy – loni tak nechali dětem odklad i za cenu, že jim ve třídě zbylo jen 14 žáků.
Jestliže nebyl Honza na waldorf přijat, čekal ho zápis do spádové školy. Není možné ho vzít k dalšímu zápisu do školy a neříct mu, o co jde a proč jde na zápis znovu, když už na jednom byl. Mohli bychom donést papíry do „spádovky“ bez jeho přítomnosti (protože motivační složka zápisu není povinná) a pak se modlit za dodatečné přijetí do waldorfu. Ale jak bychom mu potom vysvětlili, že se najednou ocitne v jiné škole, pokud nebude na waldorf přijat ani poté, co některé děti nenastoupí? Tím spíš, když jsme šanci na dodatečné přijetí nepovažovali za velkou.
Řekli jsme mu tedy, že bude chodit přece jen do školy u domu, spolu s dětmi ze školky. Honza je „výsledkový,“ stejně jako já, takže slyšel na to, že v té blízké škole bude dostávat jedničky, zatímco „tamta“ škola neznámkovala. Ukázala jsem mu na Facebooku i fotky z žákovské knížky kamarádčiny dcery, která do spádové školy chodí. Jedničky byly pěkně barevné (a mezi nimi jedna dvojka – píchlo mě u srdce…) a proložené barevnými samolepkami, které holčička dostávala jako pochvaly (dostávají děti i škaredé samolepky…? A za co…?). Honza to tedy přijal. Jsem vděčná za jeho ohromnou flexibilitu.
Hodnotit kresbu je hloupost
Asi by mě do školy nevzali (kresba vlevo je moje)
To, že Honzu nevzali, jsem zmínila i jeho učitelce ve školce, když se mě ptala na výsledky zápisu. Prohodily jsme na to téma pár slov. Ukázala mi Honzovu kresbu z loňského června. Už tehdy měl pětiprstou postavu. A letos v září měl panáček už i krk a baňaté tělo. Cítila jsem se zase o něco ukřivděněji. Tím spíš, když došla řeč na to, že se s příliš jednoduchou kresbou potýkal i jistý pan chirurg, který kvůli ní byl málem „popotahován“ a vyšetřován, přičemž ruce má zaručeně velmi šikovné a s červeným diplomem z medicíny je na tom zřejmě dost dobře i inteligenčně.
Odkladem byla překvapená i ředitelka školky. Shodly jsme se na tom, že je Honza „prostě svůj.“ Ano, to je ten nejvýstižnější pojem. „On je v pohodě, akorát občas mu to v té hlavě přeskočí a začne se chovat jako zvířátko.“ No, začne. To víme. Loňská paní učitelka pro to používala pojem: „rozcapený.“ Prý z toho děti vyrostou, až jim samotným dojde, že takové chování „není ono.“ Honzovi to zatím ještě nedošlo. Pravda, ve škole by záleželo na učitelce, jak by to přijala a jak by se k tomu postavila. Vzpomněla jsem si na ředitelku ze školy s estetickou třídou, která věci jako tleskání o hlavu brala jako něco relativně normálního. Nebo alespoň akceptovatelného. Ale taky na učitelku, která zabavila spolužákovi hodinky. Natáhl totiž ruku, aby si potáhl rukáv – a ona si myslela, že se hlásí…
Pojďme si to vyříkat
Do klubíku chtěl Honza chodit i když ho do waldorfské školy nevzali
Váhala jsem, jestli máme po výsledcích zápisu jet ještě do waldorfského klubíku. Honza chtěl. Odložila jsem tedy svůj pocit ukřivděnosti a jeli jsme. Po skončení jsem se dala do řeči s učitelkou loňských prvňáků. Ptala jsem se, jestli si Honzy dnes trochu všimla a jak ho vnímala. Podle ní bylo vidět, že má Honza na učení málo energie. „Nakreslil kousek rámečku… Zasnil se…“ „Hm, asi ho to nebavilo…“ „Ale uvědomte si, že takových věcí bude ve škole spousta!“ No, to je pravda, na kterou se nedá nic říct. Ostatně dokončování úkolů, které dítě nebaví, bylo zmíněno i na přednášce učitelek ze „spádovky.“ A ačkoliv nevím, jestli je směrodatné a o energii vypovídající to, že malování v půlce nechal a hleděl z okna (pak to dodělal), tak je pravda, že bývá ze školky kolikrát unavený a bez chuti do nějakých kroužků atd. Chce si už jen hrát a mít pokoj. Takže představa domácích úkolů opět nebyla moc lákavá…
Poděkovala jsem paní učitelce za vysvětlení. Z tohoto pohledu to dávalo smysl. Víc než drobné chyby v rytmu a postava, kterou nakreslí pokaždé jinak. Pocit křivdy zmizel a naopak mi přišlo, že byly učitelky u zápisu mnohem vnímavější než se zdálo. Jen bylo možná některé postřehy těžké převést do konkrétních argumentů.
Vyslechněme názor odborníka
Rozhovor s učitelkou po klubíku nás dovedl k tomu, že jsme si odklad začali připouštět. I když jsme pro něho zatím neměli dost argumentů, které by nás přesvědčily o jeho potřebě. Domluvili jsme se tedy, že zajdeme do pedagogicko-psychologické poradny, jejíž posudek by byl stejně pro odklad nutný. A půjdeme k někomu, na koho budeme mít dobré reference, abychom jeho názor mohli považovat za důvěryhodný a směrodatný. Tím spíš, že kamarádka z vyšetření syna neměla nijak úžasný pocit.
Tlačil nás čas. Zápis se blížil a běžná objednací doba v poradně byla měsíc a víc. Tolik času jsme neměli. Pokud rodič odklad chce, může doručit potvrzení z poradny i po zápisu. Jenže my nevěděli, jestli ho chceme nebo ne a nevěděli jsme, jak bychom to u zápisu řešili. Naštěstí se nám podařilo získat termín za tři dny – a u paní, kterou nám doporučil člověk, kterému můj manžel důvěřoval.
Honza nechce zůstat ve školce
Honzovi je už školka „malá“
Situaci nám komplikoval fakt, že Honza nechce ve školce zůstat. Opatrně jsem se ho zeptala, co by na něco takového řekl. Rezolutně to zamítl. Dokonce i když jsme mu řekli, který jeho kamarád tam bude zůstávat. Nedávno přišel s tím, že miluje paní učitelku (v jeho pojetí je „milovat“ a „mít rád“ to samé). Když má jít ze školky o chvíli dřív, tak brečí, že tam chtěl ještě být. Takže si nemyslím, že se tam má špatně nebo že se mu tam opravdu nelíbí. Na druhou stranu občas čelím otázkám, proč do té školky musí a pláči, že tam jít nechce, protože chce zůstat doma jen s maminkou a s bráškou.
Kamarádka, která dělá asistentku pedagoga, mě ujistila, že do školy chtějí téměř všechny děti. Ale ne všem to vydrží příliš dlouho (ostatně stejně rychle prý vyprchá i radost z jedniček). Dává to smysl, protože jsou na školu celý rok připravovány. A pokud jim ji někdo neznechutí, tak se těší. Honzův názor jsme tedy brali za důležitý, ale ne jediný směrodatný.
Probrali jsme to s kde kým
Honzův případný odklad jsme probrali s kde kým. S lidmi, kteří sami odklad měli nebo naopak neměli, s rodiči dětí s odkladem, učitelkou prvního stupně, firemní psycholožkou i s lidmi, kteří vyjeli do zahraničí a jejich děti si prošly mezinárodní školou. Dozvěděli jsme se mimo jiné to, že pokud tam dítě nastoupí do první třídy, tak se na něj berou větší ohledy a má individuálnější přístup než když už má první třídu za sebou a nastupuje později. Takže oproti našim předpokladům by byl pro Honzu odklad výhodou i z hlediska nástupu do mezinárodní školy.
I naše „hlídací Nikola,“ studující na učitelku ve školce, nám řekla, že si taky myslela, že Honza na školu ještě nebude. Ale nechtěla nás strašit, aby zbytečně nezvyšovala stres, který jsem už tak před waldorfským zápisem měla. Celkový závěr z rozhovorů byl ten, že menší chybou by byl „zbytečný“ odklad než poslat do školy dítě, které ještě není po všech stránkách úplně zralé. To znělo logicky.
Ještě jedny otevřené dveře
Do poradny jsme měli jít ve čtvrtek. V úterý měla den otevřených dveří experimentální škola na vedlejším sídlišti. Podstatnější na ní je ale to, že má přípravnou třídu. Původně jsem si myslela, že se jedná o třídu pro znevýhodněné děti, ale není to pravda. Mimo jiné ji navštěvují děti cizinců, které neumějí (pořádně) česky. Ale nejen ty.
I když jsme původně mluvili o tom, že už se nikam podívat nepůjdeme, chtěli jsme dát této škole šanci. Tím spíš, že byl den jako stvořený na procházku a Honza měl náladu se tam jít podívat.
V učebně jazyků jsme potkali maminku od Honzova spolužáka. Prohodili jsme s ní pár slov. Měla k tomu podstatnou poznámku, že kdyby Honza zůstal ve školce, mohl by z toho mít pocit selhání. Tento pohled mě nenapadl.
Přípravná třída
Honza si ve třídě hned začal hrát
V přípravné třídě je i družina, tudíž spousta hraček. Honza byl nadšený. Okamžitě zmizel i s Ondrou do herní části a nemohli jsme je odtamtud dostat. Třídu vede speciální pedagožka. Moc sympatická. Stručně jsme jí nastínili situaci, zejména fakt, že Honza co nechce, to nedělá. Ale že blbiny rozhodně dělat chce. A dělá. Zeptala jsem se jí, jestli si myslí, že by byla pro Honzu přípravná třída lepším řešením než první třída a nebo školka. Byli jsme ujištěni, že než první třída určitě. A že jí Honza připomíná některé děti, které má ve třídě.
Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit. Z paní učitelky i ze školy, která byla malá a světlá a působila velice příjemně. Přípravnou třídu jsem začínala vidět jako skvělý kompromis. Honza by nedělal nesmyslné rovnoběžné čárky na známky, vyhnuli bychom se „stádovce“, přitom by nezůstal ve školce a odkladem by získal vysokou pravděpodobnost přijetí na waldorf.
Ptala jsem se Honzy, co by říkal na tuto školu. Chtěl do ní chodit, i když v ní nebude mít kamarády ze školky.
Další den jsem začala zjišťovat, co je k přijetí do přípravné třídy potřeba. Opět promluvila má prozřetelnost, protože bylo nutné vyřídit speciální doporučení z pedagogicko-psychologické poradny.
Pedagogicko-psychologická poradna
Postavy jsou někdy podrobné a jindy ne (obrázek z období zápisu)
Manžel si vzal volno v práci, abychom mohli být v poradně oba. Paní speciální pedagožka si s námi nejdřív popovídala. Bavili jsme s o waldorfském zápisu, Honzově pláči, že nechce do školky, o mezinárodní škole a o všem ostatním, co nás k tomu napadlo. Pak nás poslala pryč a Honzu si tam nechala. Byl na to připravený a neměl s tím problém. Nicméně měl „svůj den“ a předváděl se opravdu ve velkém, víc než je u něho zvykem.
Když jsme se vrátili, paní poradkyně s námi všechno probrala. Ukázala nám, jak Honza plnil úkoly, komentovala, co bylo dobře a co špatně, jak to má být správně. Postavu udělal opět jednoduchou, byť alespoň s pěti prsty. Zuby pily se zvětšovaly a zmenšovaly, rozšiřovaly a zužovaly (a já opět téměř omdlívala při představě prvňácké písanky). Vyhodnotila to tak, že se nám nediví, že jsme s odkladem nepočítali, protože inteligenčně Honza na školu má. Nicméně se absolutně nesoustředil na jednu věc, u úkolů dělal všechno možné jiné, víc ho zajímalo všechno okolo. Šišlal, dělal blbiny a mluvil jako robot (tím se nám pak i chlubil). Uzavřela to s tím, že z jejího pohledu mu prospěje dozrát po sociální a emocionální stránce. Současně sdělila, že teď měl Honza výsledky testu „na 63%“ s tím, že za ten rok se pravděpodobně dostane na 92%. Školu by tedy zvládal, ale pokud nastoupí za rok, bude „lepším žákem“ než kdyby nastoupil hned.
Na řešení jsme se shodli
V přípravné třídě bude školní režim, ale ještě bez známek
Když jsme probrali všechno možné, dopracovali jsme se společně k přípravné třídě. Zmínila jsem ji právě ve chvíli, kdy ji chtěla paní poradkyně navrhnout. Zabrání se tak pocitu selhání. Honza nezůstane „trčet“ ve školce, ve které už být nechce, protože se těší na školu, se kterou celou dobu počítal. I když nevěděl, která to bude konkrétně. Bude mít už školní režim, ale zatím bez toho, aby byl hodnocený za výkony. A i když se v přípravné třídě trénuje grafomotorika, tak ne na úrovni prvňácké písanky a krasopisu.
Jak moc za to můžeme?
Byla to „zvláštní náhoda,“ že se Honza tolik předváděl právě dnes. Kdyby se předvedl v tom nejlepším světle, možná by „mazal“ do školy. Do „spádovky.“ „Stádovky.“ Protože bychom sice i tak mluvili o všech souvislostech, ale je pravděpodobné, že bychom se v tu chvíli s poradkyní shodli na tom, že když na to inteligenčně má, tak že nebudeme dávat odklad zbytečně. Jsem čím dál tím víc přesvědčená, že by to bylo špatně. Možná to Honza „vycítil“ a proto se tak „předvedl.“
Po odchodu z poradny se mi trochu ulevilo tím, že jsme našli snad ideální řešení pro danou situaci. Na druhou stranu jsem začala přemýšlet, do jaké míry za to rodiče můžeme. Máme chytrého kluka, který nejde do školy proto, že dělá blbosti. Selhali jsme ve výchově? Mohli jsme ho to nějak odnaučit? Třeba ne, jestliže paní učitelka ve školce říkala, že s tím děti přestanou, až si na to přijdou samy. Až se situace trochu usadí, získáme odstup a opět tu budeme jen my a naše dítě. Nezapadající do normy. Jedinečné. Milované.
Uznala jsem jejich názor
Odpoledne po poradně byl další waldorfský klubík. Poděkovala jsem v něm paní učitelce, se kterou jsem se před týdnem bavila a zmínila jsem se o výsledcích z poradny. Emailem jsem poděkovala i učitelce budoucích prvňáků. Cítila jsem tu potřebu tím víc, že jsem byla před tím v podstatě naštvaná i na ni. Ujistila mě, že odkladové děti berou přednostně. A ačkoliv bylo v přednášce o školní zralosti zmíněno, že jsou některé děti další rok „přezrálé“ a nezapadaly by do kolektivu, tak že se to týká dětí rodičů, kteří dají odklad zbytečně. Což není náš případ, jak podotkla.
Na zápis do spádové školy
Přijetí do přípravné třídy obnášelo pouze vyřízení formalit. Přinesli jsme doporučení z pedagogicko-psychologiceké poradny a vyplnili žádost. Bylo nám řečeno, že se nám pak ozvou s informací o přijetí. Manžel se pro jistotu zeptal, jestli je přijetí jisté. Sdělili mu, že není, ale ještě se nestalo, že by se někdo nedostal. Tak uvidíme. Doufám, že nebudu nakonec psát čtvrtý článek do série…
Bylo nám řečeno, že máme jít na zápis do spádové školy. Předpokládám, že je to proto, aby děti škole s přípravnou třídou nezůstaly po roce „viset na krku,“ protože na ně tato škola nemusí mít kapacitu.
Honzík u zápisu v klasické škole
Vím, že se dítě zápisu účastnit nemusí. Proto jsem se Honzy ptala, jestli chce jít ještě na jeden zápis nebo ne. Řekla jsem mu, že tam půjdou asi všechny děti ze školky a budou si o tom povídat, tak aby nebyl smutný, že tam nebyl. Po předchozím váhání nadšeně souhlasil.
Cestou na zápis se mě Honza ptal, jestli bude chodit do té školy, kam chodil do klubíku. „Ne, tam, kde byl ten gauč a hračky.“ Posmutněl a začal se ptát, jestli tam budou chodit jeho kamarádi. „Myslím, že ne. Ale budou tam nové děti. A některé možná nebudou umět česky. Budeš jim pomáhat se to učit, jako v té pohádce.“ Čteme totiž knížku Flandil ve školce, kde je i kapitola Cizojazyčný kamarád – o tom, jak pomoct dítěti z cizí země se začlenit do kolektivu, i když mu nerozumíme. Tak to přijal.
V chodbě u druhých a třetích tříd, kde jsme na zápis čekali, byla dřevěná plastika, na které byl mimo jiné žralok, chystající se sežrat dva plavce. Některé věci mě prostě přivádějí k úžasu. Aneb jak pro děti vytvořit pozitivní prostředí…
Honzu si k sobě vzala moc milá paní učitelka. Ptala se ho na jméno jeho kamaráda a pak chtěla, aby ho nakreslil. „Kdybych ho potkala na ulici, abych si mohla říct: Jé, to je Tomášek, ten Honzíkův kamarád!“ Když Honza nemaloval, tak se ho vyptávala, jestli má Tomášek hlavu, krk jako my atd. Líbil se mi její přístup, trpělivost a schopnost Honzu namotivovat k činnosti. Začal kreslit a já si říkala, že této paní učitelce bych ho klidně svěřila.
Zatímco Honza kreslil, bavila jsem se s druhou učitelkou. Když zjistila, že žádáme o odklad, byla trochu zaražená. Vypsala potřebné papíry a tiše se domlouvala s kolegyní, že bude mít Honza odklad a že to pomalu ukončí. Tak Honza odcházel od rozkreslené postavy. Ale nevadilo mu to. Chtěl do této školy chodit. Já si jen povzdechla, že to není tak jednoduché. Mám štěstí, že je Honza docela flexibilní. Teď chtěl sem, protože tu má kamarády. Příště bude opět rád za třídu s hračkami. Ale to, že se verze toho, kam půjde, pořád mění, mě netěší ani tak…
Hlavně neudělat chybu
Druhý den se hned v šatně školky jeden z kamarádů chlubil, že včera u zápisu dostal papírovou rybu a bonbon. Nakonec jsem zjistila, že si dáreček odnášely i děti, které měly odklad. Jen naše učitelky, byť sympatické, netušily, jak si s „odkladovým“ dítětem poradit. Bylo mi to trochu líto, zvlášť když učitelka ze školky v šatně chlapečkovi řekla, že si o tom všem budou povídat – na co se jich u zápisu ptali, co dostali atd. Vzala jsem Honzu na zápis proto, aby nebyl o nic „ošizený“ proti ostatním dětem, až o tom budou ve školce mluvit a dopadlo to takto.
Základní škola, která bazíruje na blbostech jako je to, aby děti nepřetahovaly, není schopná učitele připravit na průběh zápisu tak, aby všichni věděli, co mají dělat. Dítě s odkladem není žádná „rarita,“ která by měla učitele u zápisu zaskočit. Přišlo mi to prostě hloupé a potvrdilo mi to, že hledat jinou cestu než tuto školu byl dobrý nápad. Napadlo mě, že ty dvě mladé učitelky, které nás zapisovaly, byly „produkty“ systému, ve kterém pracovaly: měly strach udělat chybu. A než by náhodou daly odměnu neoprávněně, raději ji nedaly vůbec.
Jsme ambiciózní rodiče?
Od čtyř let Honza používá ostrý nůž
Waldorfský zápis, respektive naše reakce na odklad, možná budila dojem, že něco někam tlačíme na sílu. Že jsme ambiciózní rodiče, kteří chtějí dítě dostat do první třídy za každou cenu. Nebylo tomu ale tak. Ačkoliv jsme o nástupu Honzy do první třídy nepochybovali, prioritou pro nás bylo řešení, které bude tím nejlepším pro Honzu. Jen jsme zpočátku neměli dost argumentů, abychom za to nejlepší řešení vyhodnotili odklad v jakékoliv jeho podobě.
Po návrhu odkladu jsme si prošli několika fázemi: První byl šok, následovaný popřením. To nemůže být pravda, aby potřeboval odklad. Hraje šachy. Od čtyř let umí zapalovat oheň a používat ostrý nůž (a spousta dalších argumentů). Následoval vztek. Určitě to nevyhodnocovali dost komplexně, tak, jak to má být. ONA (paní u zápisu, kterou jsme neznali) je musela přesvědčit. A přes fázi, kdy jsme o všem přemýšleli ze všech možných stran a úhlů, jsme se dostali až do fáze přijetí situace.
Poděkování
Děkuji tímto všem, kteří nám jakoukoli radou pomohli se rozhodnout. Ono se říká, že když nejde o život – však to znáte. Z mého pohledu se ale rozhodovalo o životě a budoucnosti našeho dítěte a svým způsobem i celé rodiny. A velké poděkování patří i učitelkám z waldorfské školy. Za to, že Honzu odhadly lépe, než jsme si mysleli. Ačkoliv měly problém najít dost pádné „hmatatelné“ podklady pro svoje rozhodnutí, tak vnímaly, že „to ještě není ono“ – a to i bez toho, aby se jim tam Honza předváděl jako v poradně. Někdy může být pocit a intuice přesnější a výstižnější než zkoušení z toho, co jde bodově ohodnotit a spočítat. Ale zkuste rodičům, kteří s odkladem nepočítali, říct, že navrhujete odklad „prostě proto, že to tak cítíte…“ A na druhou stranu: zkuste jako rodič chytrého dítěte, které je inteligentní, šikovné a má „tabulkově slušné výsledky“ přijít do poradny s tím, že chcete odklad, protože „to tak někdo cítil…“
Je to jak má být
Hledání školy pro nás bylo velkou lekcí v mnoha ohledech. Viděla jsem, jak absurdní věci mohou člověka napadat, pokud mu chybí nadhled. Ukázalo se opět, že se všechno děje z nějakého důvodu. I když ho hned neznáme (a někdy se ho nedozvíme vůbec). Díky nepřijetí do waldorfské školy získal Honza „rok dětství navíc,“ ačkoliv to původně vypadalo na průšvih v podobě přijetí do „spádovky – stádovky“. Ideální řešení nemusí být zřejmé hned na začátku, může se objevit zcela nečekaně. A je dobré se nechat vést intuicí, která nám pomohla ono ideální řešení objevit. I když nám to tak v různých fázích nepřipadalo, tak si jsem jistá, že je vše tak, jak má být…
Dodatek: V seriálu o výběru školy kritizuji naši spádovou školu a používám pro ni pojem „stádovka“. Částečně jsem důvod tohoto označení vysvětlila hned v prvním článku o výběru školy. Je to ale s klasickými školami tak zlé? Jsou všechny stejné? A co mně osobně dala a vzala školní docházka? Na toto téma chystám samostatný článek.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo vztahy.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
