Můj první SWAP aneb jak jsem nabízela prsa. Plyšová.
Co je to SWAP aneb začali jsme na Facebooku
Relativně nedávno mě kamarádka přidala do nově vzniklé SWAP skupiny našeho města. Musela jsem se podívat, co to je vlastně zač. V popisu skupiny jsem se dočetla, že je určená k tomu, abychom se mohli zdarma nebo výměnou zbavit věcí, které už nepotřebujeme, poptat, co sháníme, případně si půjčit něco, co je zbytečné, abychom kupovali.
Skupina se „rozjela“ velice rychle a lidem se tu dařilo vyměnit věci, o kterých bych si myslela, že je nikdo chtít nebude. Sehnat věci, které se zdály nesehnatelné (i já sehnala jednu těžko dostupnou knížku). A byly tu darovány relativně hodnotné věci jako například tyčový mixér.
Facebook nám byl brzy malý
Každá z nás pojímala online SWAP trochu jinak. Někdo daroval, někdo měnil za maličkosti, aby byla energie nějakým způsobem v rovnováze (byť bez zohlednění hodnoty) a někdo nabízel věci, za které byla nějaká přiměřená protihodnota žádoucí. Každopádně všechny jsme byly tak nadšené, že myšlenka na živou akci na sebe nenechala dlouho čekat. Přesto u některých vyvolávalo plánované setkání různé otázky – a já k nim patřila.
Jak to bude fungovat…?
Je možné nabídnout cokoliv, co by mohlo udělat radost někomu dalšímu
Jsem spíš člověk „hromadící“ (prostě „kramářka“). Ráda pošlu věci dál, ale nepotřebuji se jich zbavit za každou cenu. Před pár měsíci jsem byla pozvaná na podobnou akci, na jejímž konci se všechno, co „zbylo,“ sbalilo a odvezlo na charitu. Nemám nic proti charitě, ale věci jako společenské sako nebo večerní šaty bych tam třeba posílat nemusela. Takže mě uklidnilo, že si můžu z akce své nevyměněné kousky odvézt zpět. I když musím říct, že některé bych tam nechala opravdu ráda, ale zrovna ty se na žádnou charitu nehodily.
Další ženy se zajímaly, co se stane, pokud se s někým nedomluvíme na protihodnotě. Padaly návrhy na různé body nebo virtuální měny. Tyto obavy se ale nakonec ukázaly jako naprosto zbytečné…
Vezla jsem toho spoustu…
Vyrazila jsem na akci s krabicí knih, nějakým oblečením, něčím do kuchyně a taky s bednou různých věcí, kterých bych se velmi ráda zbavila. A k některým bych s láskou něco přibalila, už jen pro tu radost, že konečně našly majitele. Naopak, na knihách si „ujíždím“ a mezi nabízenými byly i nové kousky, které se mi sešly 2x. Vyměnit je na živo pro mě bylo pohodlnější než je prodávat přes Internet a posílat poštou. Přesto to pro mě jsou předměty s jakousi hodnotou, za kterou jsem chtěla protihodnotu.
Můj stánek budil úsměvy
Přítomným mužům jsem nabízela prsa. Plyšová…
Vyskládala jsem věci na dvě deky. Největší rozruch budil můj polštář ve tvaru dobře vyvinutého poprsí. Ten mimochodem patřil právě mezi věci, které jsem opravdu toužila poslat dál. Vtipkovala jsem tedy s tatínky a snažila se prsa udat. Dlouho marně, ale nakonec se podařilo.
Jde se na lov!
Ostatní „stánky“ jsem nejprve okukovala se směsí ostychu a zvědavosti. První věcí, která mě zaujala, byl čaj Indická růže v pěkné dóze. Majitelka mi ho s úsměvem věnovala a i když u mě nakonec našla něco na výměnu, nelpěla si na tom. Já následně věnovala jednomu chlapečkovi CD a po krátké úvaze jsem odmítla jeho nabídku učebnice angličtiny. No a pak už to jelo.
Štědrost plodí štědrost
V některých výměnách jsem získala věc vyšší hodnoty než jsem darovala, jindy darující nic nechtěla a neměla ani chuť se jít podívat na mou nabídku, protože měla radost, že jí věci ubývají. Některé věci jsem zase věnovala já (převážně dětem) a jiné (například zmíněná plyšová prsa) jsem vnucovala aniž bych si lpěla na protihodnotě. Čím víc věcí jsem z něčí štědrosti přijímala, tím štědřejší jsem byla i vůči ostatním. Cítila jsem, jak jsem se rozzářila. Energie proudila úžasným způsobem.
…Aby byly energie v rovnováze…
Paní s nejúžasnějšími věcmi přišla až ve druhé polovině. Na rozdíl od ostatních „stánků,“ kde jsem dlouho hledala, jestli se mi něco líbí, u ní jsem spíš musela přemýšlet, co vzít a co nechat. I klukům se její věci líbily. Vybrala jsem si hned několik kusů, které by mě potěšily, a já váhala, jestli za to mám co nabídnout. „Jen si vezměte, co chcete! Já se toho chci hlavně zbavit! Pak se přijdu podívat k vám, ale berte, i kdybych si od vás nic nevybrala!“ Odložila jsem tedy vybrané věci na stranu a pak přesvědčila paní, že si něco vybrat určitě „musí.“ S přijetím tolika věcí bych prostě „nebyla v pohodě.“ Paní sice nic zajímavého pro sebe nenašla, ale domluvily jsme se, že jí to vykompenzuji masáží. Byla nadšená, že je to příjemný bonus (navíc to plnilo její představu nenosit nic domů). Já jsem zase měla radost z toho, že budeme nějakým způsobem vyrovnané.
Radost z „úlovků“
Některé moje „úlovky“
Zbavila jsem se některých věcí, kterých jsem se zbavit opravdu chtěla. Nejen prsatého polštáře, ale také velkého plyšového auta nebo dřevěných kočiček. Další věci, které se mi doma válely, jsem vyměnila za to, co mi dělalo radost a nebo co jsem mohla využít. Odnesla jsem si tedy například vínovou šetrnou barvu na vlasy, červené šaty, nějaké knížky, dotykovou lampičku, domácí marmelády a několik dalších věcí. Pravda, objemově jsem našemu domovu moc neulevila, zbytečné věci ale byly vyměněny za užitečné…
I kluci si přišli na své…
…o žabáka se už nemusejí doma hádat…
Kluci měli původně nachystaných pár hraček. Pravda, vybraly ty v ne zcela ideálním stavu a s nulovou hodnotou. Nakonec je ale zapomněli doma. Možná je to dobře, protože by stav věcí, které vybrali, mohl budit rozpaky. Přesto nakonec odjížděli kluci se svými „úlovky.“ Patřil mezi ně například plyšový žabák. Honza dostal stejného loni k narozeninám a měl ho jako svoje „mimi.“ Ondrovi se ale líbil taky, takže občas po večerech vznikaly hádky o to, kdo s ním bude spát. Tento problém je tedy dnešním dnem vyřešen…
Honza myslel na bráchu…
…ještě pejska s balonkem pro bráchu…
Když se blížil konec akce, přišel za mnou Honza, že by chtěl pejska s balonkem pro Ondru. Řekla jsem, ať se tedy domluví a pro jistotu jsem šla s ním, abych mohla odkázat na své věci. Když jsme došli k dece, kde měl být pejsek, byl Honza zklamaný. „Tak pejsek s balonkem už není…“ V tom se ozvala paní, stojící opodál: „Pejsek s balonkem je! Vem si ho, já se ho akorát snažím vnutit tady holčičce!“ Honza se rozzářil, vzal si pejska a odnesl ho Ondrovi. Paní byla ráda, že je plyšák z domu (já takto vnutila jednomu chlapečkovi velké plyšové auto) a ani nic nechtěla.
Spokojení byli všichni
Nakonec zbylo i několik pytlů věcí pro charitu. Zbytek jsme si podle plánu odvezli domů. Někteří měli radost z nových věcí, jiní z prázdných skříní. Troufnu si ale tvrdit, že spokojení byli všichni.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – sdílejte ho na sociálních sítích 😉
Staňte se fanoušky stránky Průvodkyně na Cestě a sledujte mimo článků i další zajímavé posty.
Přečtěte si další články – například z kategorií děti a výchova nebo vztahy.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.