Poučení na procházce
„Chcete-li pobavit Boha, řekněte mu o svých plánech“
Když jsem byla v 6. třídě na lyžáku, hladila jsem si mambu hnědou. Hada. Jedovatého. A to hodně. Byla jsem zvědavá, jaký je na dotek. Musím uznat, že není slizký ani studený.
Nevím, kde se potom stala chyba. Na možnou příčinu jsou různé pohledy. Každopádně, několik let po této události se mi o hadech začalo zdát. Byly to vždycky nepříjemné sny, ve kterých jsem měla strach. Přiklonila jsem se k domněnce, že mi někdy v nějakém minulém životě nějaký had ublížil. Snažila jsem se s problémem pracovat, ale nijak do hloubky. Naštěstí nejsem s hady konfrontovaná denně (Bože, děkuji!), takže jsem vyřešení problému nepovažovala za prioritu. Pokud ale můžu, tak se hadům vyhýbám. V Zoo, zverimexech, všude, kde o nich vím. Na druhou stranu, v dětských knížkách je tak nějak přežívám a to bez úhony. Každopádně to opravdu nejsou živočichové, se kterými bych se musela setkávat.
Poslední blízké setkání jsem měla asi před třemi lety. Nějaká malá „tkanička“ sebou mrskla pod kameny, po kterých jsem šla. Nadskočila jsem, asi i trochu vřískla a ještě pár chvil mi z toho bylo nepříjemně.
Tento víkend jsme podnikli výpravu do Zoo. Čtyřletý syn nemá vůči hadům žádné předsudky, takže já hlídala miminko a do terária se se synem vypravil tatínek. Spokojenost na všech frontách.
Odpoledne jsme si vyzvedli manželovu jedenáctiletou dceru Paťku a šli se projít do lesa. Bylo konečně krásně a já si to užívala. Chvíli jsme s Paťkou sbíraly všechno možné do čaje – smrkové výonky, borůvky a jahodové listí. Paťku vyděsil nějaký pavouk, velikosti asi tak 15x zmenšené tarantule. Vznikla z toho debata o našich(ne)oblíbených tvorech. „Kdyby to byl had, tak bych asi skončila na stromě,“ prohlásila jsem. Paťka nezůstala pozadu: „Kdyby to byl had, tak bych vyskočila tátovi na hlavu!“ Na to přišla na přetřes moje historka o hnědé mambě a o tom, že moc nechápu, proč s nimi mám najednou takový problém. Ale mám.
Šustění ve křoví
Pokračovali jsme dál do lesa. Ve křoví něco šustilo a manžel začal ostřit, co tam je. Paťka začala chytat paniku. Já začala mít neblahé tušení, ale nic jsem neviděla, tak jsem zůstávala v klidu. VÍM, že v lese prostě MŮŽOU BÝT hadi a samotný fakt ve mně paniku nezpůsobuje. Abych Paťku uklidnila, prohlásila jsem, že to bude asi nějaký pták, co tam šustí, jak pod keříky poskakuje. Manžel začal s komentářem: „Z bezpečnostních důvodů…“ Moje tušení bylo po zmínce o „bezpečnostních důvodech“ ještě silnější. Představa, že je had OPRAVDU přímo V TOMTO keři (a tudíž může vylézt a můžu ho vidět) mě trochu znepokojila. Abych ji zaplašila, tak jsem manžela přerušila: „Z bezpečnostních důvodů je to ptáček!“ Paťka zřejmě čuchala, že tu něco trochu nehraje, a měla tendenci rozvíjet nějaké ustrašené teorie. Snad dokonce připomněla i výhrůžku o tom, že může skončit tátovi na hlavě. Tak jsem ji rádoby racionálním tónem uklidňovala. „Pati… Ty by ses bála ňákýho kosa…?“ Hned jsem si i lehce káravě odpověděla: „No – tak vidíš…!“
Po chvíli jsme naznali, že jsme už dost daleko, a je čas na návrat. Byla jsem vůdkyní naší skupiny (pohybovali jsme se přece jen v oblasti, kde to manžel nezná a já tam mám dědu, tak se předpokládalo, že to tam znám). Kolem keře jsme v prošli a žádného ptáčka neřešili. Ušli jsme dalších asi 50 metrů, když Paťka, jdoucí asi metr za mnou, s vřískotem nadskočila. Slyšela jsem jen manželovo důrazné: „Pokračujem… POKRAČUJEM…“ Obvykle mám tendenci se ptát na důvody a s manželem o kde čem diskutovat. Vycítila jsem ale, že v tuto chvíli to není nejlepší nápad. Tušila jsem, co se stalo a to poslední, po čem jsem toužila, bylo vidět to, co pravděpodobně viděla Paťka. Plynule jsem tedy pokračovala. Po několika málo krocích jsem se osmělila a ujasnila si situaci: „Byl tam had?“ „Jo!“ pískla Paťka. „Hmmm, naštěstí jsem si nevšimla.“ Dosud jsem byla stále klidná. Manžel se rozhodl mi to osvětlit: „No, Paťka by ho taky neviděla, kdybys na něho nešlápla…“ „Jejda, to já ani nevím! To jsem naštěstí necítila…!“ Uvnitř jsem si opravdu hodně oddechla, protože při představě, že šlápnu a pod nohou vidím a cítím hada, mě znepokojovala opravdu hodně. Manžel mě uklidňoval: „No, taková tkanička to byla, letošní mládě…“ Paťka ale nelenila a začala popisovat, jak se mi kroutil kolem nohy. To už moje představivost pracovala příliš a debatu jsem utnula.
Myslím, že se dneska „Ti nahoře“ dneska královsky bavili. Ale nedaly jsme se, žádné skákání na strom ani na hlavu nebylo! …Dobře, uznávám, že v mém případě to bylo jen díky tomu, že jsem vlastně vůbec nic neviděla… Tímto děkuji manželovi za jeho duchapřítomnost a pevné vedení, díky kterému jsem nezačala panikařit a rozhlížet se. Děkuji sama sobě, že jsem manžela začala poslouchat. Aspoň někdy. Je vidět, že se to občas vyplatí 😉 A příště si dám pozor, abych nikomu neříkala, jak bych reagovala kdyby – se stalo něco, o čem si přeji, aby se mi radši vyhnulo…
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Kam dál?
Přečtěte si další články z kategorií: osobní rozvoj, úspěch a motivace.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
