Miluji ho a on mě ne. Proč to tak bolí?! A musí to bolet…?
Neopětovaná láska. Přesně to jsem zažívala drtivou většinu puberty. Do maturity bylo jen 5 měsíců, kdy jsem měla nějaký vztah (a oba skončily dřív než mi bylo 15). Ten první vznikl v podstatě „nedopatřením,“ jen díky tomu, že byl dotyčný ochotný mě obejmout a chytnout za ruku a tím mi dát alespoň nějakým způsobem „mužské“ dotyky, které mi tolik chyběly, protože jsem nebyla v kontaktu s tátou. Vyměnila jsem ho za několik dnů intenzivního vztahu, který mě pak zraňoval ještě mnoho let.
Aby si mě všiml
Zbytek času jsem se snažila, aby si mě všiml. Tím myslím aktuální „objekt mé touhy“, kluk mých snů. Jména se střídala, příběhy však byly podobné. Tolik jsem si přála, aby se na mě aspoň usmál. Co všechno jsem dělala proto, abych získala zájem svého vytouženého, to snad ani nebudu psát. V lepším případě to byly různé procházky po chodbě gymplu ve správný čas na správná místa.
Lyžáky poskytovaly možnost si zatancovat dokonce i ploužák. Co na tom, že jsem si pro kluky chodila obvykle já. „Když nic neudělám, tak nic nedostanu.“ Čím dál víc jsem se utvrzovala v tom, že abych si získala pozornost mužů, musím být ta aktivní já. I když mi to úplně nevyhovovalo, prostě jsem si na to zvykla. A byla jsem ráda, že za svou snahu dostanu „aspoň něco.“ Alespoň na chvíli. Učila jsem se spokojit se s málem.
Nejvrcholnějším zážitek, co se mých platonických lásek týče, přišel v hodině ekologie. Tehdy jsme s Jirkou (měl pro mě tehdy ty nejkrásnější oči na světě a byla jsem mu naprosto volná) konzultovali křížení hrachoru, načež mi laškovným tónem řekl: „Teda, my kdybychom se neměli…!“ a pak se na mě usmál. Fakt NA MĚ! ON! Chápete?!
Po večerech jsem se často trýznila pouštěním různých tklivých písní, zejména těch, na které jsem s některým Panem Božským tancovala, překládala si texty a u písní jako I will always love you bulela jak želva, protože jsem VĚDĚLA, že to tak s ním prostě NIKDY nebude (zejména, že NIKDY nebude milovat on MĚ). A přitom jsem si to tolik přála, abychom byli spolu. Aby byl JEN MŮJ…
Všechny tyto moje neopětované lásky byly provázeny spoustou bolesti a zality potoky slz.
Tak vznikaly programy…
V tehdejší době u mě vznikla spousta „záseků“ a programů, které se se mnou pak táhly dál a každá další láska mi potvrzovala, že to tak fakt je. „Nikdo mě nechce,“ „Vůbec si mě nevšímá,“ „Snad ani neví, že existuji,“ „Nic pro něho neznamenám,“ „Nikdy nemám kluka, kterého bych chtěla,“ „Pěknej kluk by si o mě ani kolo neopřel“ a spousta dalších. Když to píšu, cítím bolest té holky. V duchu ji objímám a vzpomínám, jak moc byla zraněná, když ji napadaly takové věty – zejména ta o kole. Jako bych snad stála o to, aby si o mě kdokoliv opíral kolo?! Ale to všechno jsem tehdy měla v hlavě. Bylo to pro mě symbolem toho, že nejsem dobrá ani na to opírání kola, natož na cokoliv jiného.
Nezůstanu na ocet
Když jsem se vdala, tak se mi ulevilo. „Nezůstanu na ocet.“ Tehdy mi přišlo, že je to to nejhorší, co by se mohlo ženě stát. Naše láska sice vznikala z mé strany velmi váhavě, rozhodně to nebyl muž, z něhož bych „padala na zadek“ při prvním (třetím, pátém…) setkání. Ale dával mi mužskou lásku, která mi prakticky celý život chyběla. Byl první v mém životě, kdo mi řekl, že jsem úžasná. Opakoval to dokola tolikrát, až jsem si říkala, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ a byla jsem ochotná o nějaké své úžasnosti alespoň uvažovat.
Tento vztah mi přinesl do života klid v tom smyslu, že jsem už nemusela hledat. Varianta o tom, že nemusím hledat, že se můžu nechat najít někým, z koho na ten zadek padnu, mě vůbec nenapadala. Bylo to tehdy naprosto mimo mou realitu.
Pokud mě chce, není to jen tak
Vlastně ne tak docela. Vzpomněla jsem si na jednu událost a uvědomila jsem si, jak ji moje vědomí vytěsnilo. Nezapadala totiž do mých programů o tom, že musím o chlapa usilovat a dokonce ani do programu, že „nemám na to být s krásným chlapem.“
Po maturitě mi na dveře zazvonil kluk, do kterého jsem byla zamilovaná v 5. třídě. Tehdy byl ještě tlustý a ostatními odmítaný, ale byl fajn. Bydlel kousek od mé prababičky, tak jsem se u něj párkrát stavila jako kamarádka. Ale poslední roky jsme se neviděli. Vyrostl do krásy. Překvapilo mě, co si na mě tak najednou vzpomněl. Věta: „Ahoj, budeš se mnou chodit?“ pronesená po letech, co jsme se neviděli, působila zvláštně. Ale vlastně to pro mě nebylo podstatné. Byl tu. Kluk, o kterém jsem kdysi snila. Já byla přes 3 roky sama a rozhodně jsem sama být nechtěla. A on mě najednou chtěl. Tak proč ne?
Rozešli jsme se po 4 měsících. Až po nějaké době vyšlo najevo, že jsem byla jen náplastí na bebínko, kterou mu navíc doporučila jeho maminka. Vznikl tedy program, že pokud už mě náhodou nějaký hezký chlap chce, tak to rozhodně není jen tak… Utvrdila jsem se opět v tom, že „já a hezcí chlapi prostě nejdeme dohromady.“ Takoví mě prostě nechtějí, nikdy nechtěli a chtít ani nemůžou. Tak to je.
Co je to „krásný chlap“?
Oceňuji krásu lidí kolem sebe v jejich jedinečnosti. Dokážu vidět jedinečnou krásu v kde kom (i když se zatím zdráhám napsat, že naprosto ve všech). Vím, že jsme všichni krásní, každý svým způsobem.
Pak jsou ale muži, z jejichž vzhledu „padá na zadek“ spousta žen. Tmavovlasí, tmavoocí muži s vysportovaným tělem (dobře, nědko má radši blonďáky; uznávám, že třeba Legolas měl taky něco do sebe, minimálně ve své starší verzi v Hobitovi).
Mimochodem, zajímavé bylo se podívat i na to, proč jsem toužila po „krásném chlapovi.“ I tam bylo co čistit…
Toho bych nepustila samotného ani do obchodu!
Pěkné chlapy jsem si blokovala sama. Občas jsem si říkala věty ve smyslu, že „mít takového chlapa doma, tak ho nepustím samotného ani do obchodu.“ Věděla jsem, že „takový“ chlap může mít „každou druhou“. Tedy, alespoň jsem si to tak myslela. Naplňovalo mě to pocitem nejistoty. Když může mít „každou druhou“, je vystaven velkému pokušení. Může kdykoliv odejít. Proč by měl zůstávat zrovna se mnou? Toto jsem na podvědomé úrovni nechtěla riskovat. Když jsem byla s někým, kdo vypadá „úplně normálně,“ měla jsem pocit většího bezpečí.
Ale on odejít může. Kdykoliv
Nikdy jsem si pořádně nepřipustila, že partner skutečně odejít může. Kdykoliv. Ze vztahu i z manželství. Ať už odejde úplně a nebo začne žít s někým jiným bez ohledu na oficiality a na papírová pouta, která „by ho u mě měla držet.“ Může odejít ať už se líbí davům nebo ne. Stačí jediná žena a ani ta nebude nikdy pravým důvodem. Člověk ze vztahu neodejde, pokud v něm chce zůstat. A má smysl, aby zůstával, pokud nechce…?
Vztahy jsou mé téma
Vztah mezi mnou a muži byl z různých důvodů „mým tématem“ i po svatbě. Dá se říct, že mě téma „muži a já“ provází svým způsobem celý život. Několik let jsem si různé druhy problémů s muži řešila různými technikami. A často jsem nacházela prapůvodní příčiny ve vztahu s mámou. Právě proto začíná i kvantová terapie v prvé řadě čištěním vztahů s rodiči.
Abych se v oblasti vztahů posunula, musela jsem si pročistit spoustu programů a přesvědčení. Hrábnout si až na dno všech nánosů. A prohrabat se až k sebelásce a sebehodnotě. A pak začaly věci „zapadat,“ jedna po druhé…
Moje láska je dar
Uvědomila jsem si, že je moje láska dar. Dar, který nepotřebuji nikomu vnucovat. Je to nabídka a je naprosto v pořádku, když ji daný muž přijme a stejně tak v pořádku je, pokud ji odmítne. Moje láska je moje. A pokud ji druhá strana nepřijme, můžu si ji nechat. Užít si ji. Těšit se z pramene, který ve mně vytryskl. Nevnucovat ho někomu, kdo o něho nemá zájem.
Zlatý důl
Před pár dny mě k tomu napadla krásná metafora. Představte si, že objevíte zlatý důl, jehož zásoby jsou prakticky nevyčerpatelné. Napadne vás dát kousek zlata jako dárek kamarádce. Pokud ho nepřijme (třeba proto, že by se cítila zavázaná nebo z jakéhokoliv jiného důvodu), tak jí ho taky nebudete vnucovat. Její odmítnutí nesníží vaši sebehodnotu. Prostě víte, že mohla mít něco hodnotného, a rozhodla se jinak. To, že má třeba radši stříbro, nesnižuje hodnotu zlata. Můžete pokrčit rameny a ten kousek zlata vrátit do své truhlice. A pak za něho třeba odjet na wellness víkend.
Tak je to i s láskou: je to dar, který může být přijat. A může být odmítnut. Obojí je v pořádku. Nemění to nic na naší hodnotě. Je to o obdarovaném, jestli se rozhodne ho přijmout nebo ne. Obojí je v pořádku.
Dáváme, co nemáme
Proč je to všechno tak těžké? Protože většina z nás žádný zlatý důl nemá. Máme jediné, malé zrníčko lásky. Když ho někomu dáme, zůstane nám prázdná dlaň – pokud od něho nedostaneme nic na oplátku. Zůstává nám jen prázdno, které bolí, a my si s tím nevíme rady. Proto máme tendenci s láskou obchodovat. „Dáš mi ji taky, když ti ji dám já?“ Při obchodování jde ale láska tak nějak do pozadí…
Sebeláska v hlavní roli
Může to být jinak. Pokud v sobě najdeme ten zlatý důl, tak víme, že můžeme rozdávat. Ať dáme komukoliv jakékoliv množství lásky, pořád nám zbude dost pro nás samotné. Můžeme nabídnout hrst zlata a nechat člověku svobodu, ať si s naším láskyplným dárkem udělá, co uzná za vhodné. I kdyby ji obdarovaný zadupal do země, není důvod, aby nás to zranilo. Máme stále dostatek.
Zlato a diamanty
Pokud žena se zlatým dolem potká muže, který v sobě našel zdroj diamantů, může proběhnout něco krásného. Může si od ní malý kousek zlata s láskou a úctou vzít a s láskou a úctou jí dát pár malých diamantů. Prostě jen tak, protože ví, že mu nebudou chybět. Dát někomu lásku není totéž jako s ním mít vztah. Je možné druhému věnovat třeba jen pár minut láskyplné pozornosti.
Taková ta čistá, mezilidská…
Často máme lásku spojenou s partnerským vztahem. To je ale velmi omezená představa. Láska může být například mateřská. Nebo taková čistá, mezilidská, kterou můžeme dát komukoliv, komu chceme, bez ohledu na pohlaví a bez ohledu na to, jestli za naše zlato dostaneme nějaký ten diamant a nebo nic. A i když jí někomu kus dáme, pořád nám zbývá dost jak pro sebe, tak pro kohokoliv jiného.
Nemusí mě milovat
To, že o nás nemá druhá osoba zájem, neznamená, že v sobě musíme svou lásku zabít a zadusit. Proud lásky může zaplavit nás samotné. A můžeme na druhého prostě jen s láskou myslet a užívat si tu úžasnou energii, kterou tím vytváříme. Můžeme ho tiše milovat, přát mu lásku a štěstí, nechat ho jít a nic mu nevnucovat. Milovat ho a nic po něm nechtít. Dát mu absolutní svobodu. A nemusí to bolet. Můžeme mu z hloubi srdce věnovat pár zlatých kamínků. Prostě jen tak, bez očekávání. Pro radost. Nechat ho, ať s nimi udělá cokoliv, co bude chtít. Být mu vděčná, že byl nevědomky impulzem k tomu, aby proud lásky v nás zesílil. A pak si ten láskyplný proud užívat plnými doušky – klidně jen tak, sami pro sebe…
PS: Pokud se chcete podívat na své vlastní hluboké programy a přesvědčení, které ovlivňují Váš život, kontaktujte mě přes Facebook nebo e-mailem, případně použijte kontaktní formulář.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – sdílejte ho na sociálních sítích 😉
Staňte se fanoušky stránky Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu a sledujte mimo článků i další zajímavé posty.
Přečtěte si další články – například z kategorií vztahy nebo osobní rozvoj.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
