Raději se stěhovat než vyhořet
V předchozím článku jsem vám napsala něco málo k tomu, jaké to je, když následujete manžela do zahraničí. Rozepsala se jak o dlouhých přípravách a nejistotě, tak i o tom, co to obnášelo především pro kluky. Dnes s vámi chci sdílet pár perliček, týkajících se přímo stěhování.
Ohlédnutí za Krétou
Nejprve něco k našemu pobytu na Krétě. Když jsme se stěhovali v roce 2011, jel manžel na Krétu na stáž dostatečně dlouho před stěhováním. Nicméně jen na týden. V pondělí přiletěl, v pátek se vracel a mezi tím měl zařídit různé věci, včetně nalezení bydlení. V úterý tedy obvolal inzeráty, ve středu stihl vidět 5 nemovitostí, ze 3 z nich mi poslal fotky (protože další 2 byly neakceptovatelné zbory), já si během večera vybrala, ve čtvrtek uzavřel smlouvu a v pátek byl doma „jako na koni“. Bylo to hodně na rychlo, bez možnosti nějak zvlášť přebírat. Tehdy jsme ani neměli tip na nějakou realitní kancelář, která by fungovala online a kde bychom se dopředu podívali. Tím spíš, že Řekové nepíšou latinkou, ale alfabetou (respektive alfavitou), takže jsme se na jejich webech nevyznali.
Na druhou stranu, před stěhováním už byl manžel doma, takže jsme spolu vše sbalili a dohlédli na to, aby bylo vše v pořádku naloženo. Asi den nebo dva po našem příletu byly věci na místě.
Jiný rok a jiný postup
Když mi manžel oznámil, že letí do Turecka na stáž na 14 dnů a to 2 a půl týdne před naším stěhováním, zeptala jsem se ho, jestli si ze mě dělá legraci. Přede mnou byla vidina toho, jak trávím s dětmi 14 dnů mezi krabicemi a u toho postupně dobaluji. Stejně tak shánění bydlení uprostřed léta (a tedy sezony) mi nepřišlo úplně strategické.
Na druhou stranu, delší stáž nám poskytla víc času pro hledání bydlení. Výhodou bylo také to, že jsme se dozvěděli o serveru, který shromažďuje nabídky všech realitních kanceláří. Nebo alespoň většiny. Měli jsme tedy trochu představu o tom, co a kde hledáme. Současně jsem se naučila první turecké slovo: havuzu (bazén), abych mohla filtrovat patřičné nabídky.
Mocný Facebook
Zatímco v roce 2011 jsem byla na sociálních sítích teprve nováčkem, letos jsem už věděla, jak je Facebook mocný a co všechno je možné díky němu dokázat. Několik měsíců před stěhováním jsem byla v různých skupinách Čechů i cizinců v Turecku, včetně skupiny pro cizince z města, kam jsme se měli stěhovat. Nějakou dobu před manželovou stáží jsem se v místní skupině ptala na doporučení bydlení.
Dostala jsem několik přímých nabídek. A ozvalo se mi i několik lidí, kteří mi nabízeli svou pomoc. Apelovali na mě, že místní realitky mají tendenci člověka oškubat. A cizince obzvlášť. Věděli jsme, že budeme pomoc opravdu potřebovat – tím spíš, že ne všichni realitní makléři, se kterými se manžel snažil mluvit, uměli anglicky. Mimo jiné mi svou pomoc nabídl jeden voják. Propojila jsem ho tedy s manželem.
Kamarád pomůže…
Manžel měl přilétat do Turecka v neděli večer. Voják mu napsal, ať se mu tedy v neděli večer ozve, že se spolu domluví co a jak. Přišlo mi to trochu pozdě, protože bylo potřeba obvolat realitky a domluvit konkrétní časy prohlídek a toho času přece jen nebylo nazbyt, ale nechtěla jsem do toho pánům mluvit.
Když voják v neděli zjistil, jaké nemovitosti chceme vidět, odmítl je s manželem navštívit, že jsou pro něho příliš daleko. Uznávám, že byly v jiné čtvrti velkoměsta, nicméně neděle večer je vcelku blbý čas na to, aby člověk zjistil něco takového. Ono těch necelých 14 dnů na nalezení bydlení a podpis smlouvy není až tak moc.
Už během dvoutýdenní stáže manžel zjistil, že je tu takovéto jednání a změny názorů na poslední chvíli normou. Nic, nad čím by se místní pozastavili.
Nedovolila by si mě okrást
V pondělí měl manžel nakonec schůzku s realitní makléřkou, kterou mu doporučili v práci, protože každoročně pomáhá hledat ubytování i jeho kolegům. Vzhledem k tomu, že se zaměstnanci pravidelně střídají, je to pro ni dobrý zdroj příjmů. Z toho manžel usoudil, že by si neriskla ho nějak okrást nebo něco, protože by se to rozneslo a „skončila by“.
Ukázala mu několik bytů a domů, které neodpovídaly našemu zadání. Vymluvila mu dům, který jsme si vyhlédli. Ale zato ho zavedla do zajímavého komplexu, ve kterém jsou převážně cizinci.
Takový lepší panelák. Mezi budovami jsou bazény a dětská hřiště. V areálu obchod s donáškou do bytu.
Vzdala jsem se domečku
Jsem „panelákové dítě“ a naučila jsem se s tím žít. Přesto už dlouho toužím po tom, mít domek s kusem zahrádky, kam člověk vypustí děti a ví, že si tam pohrají a jsou v bezpečí. Teď jsem měla jeden takový vyhlídnutý, ale paní z realitky ho manželovi různými argumenty vymluvila (…protože ho neměla v nabídce…). Nicméně, ten komplex, který manželovi doporučila, mě nadchl! Vnitřní i venkovní bazén, 3 dětská hřiště, vnitřní dětský koutek, posilovna, sauna i vlastní obchod v areálu. S donáškou do bytu. Takové město ve městě. Tak joooo, půjdeme do bytu, kde budu mít vše na dosah ruky!
Nešlo to tak hladce
Druhý den se zjistilo, že je byt výrazně dražší než si můžeme dovolit. A to přesto, že paní z realitky znala naše finanční možnosti. Následně manžel zjistil, že se ho snažila v případě jiného bytu ošidit, takže s ní přestal spolupracovat. Ani na touhu po zachování pověsti holt nejde spoléhat.
Nikomu tu nevěř. Ani mně ne.
Předala jsem manželovi kontakt na další lidi, kteří byli ochotní nám pomoct. Bohužel, půlka z nich byla tou dobou na dovolené. Nakonec se domluvil s jedním Turkem, se kterým jsem se dala dohromady díky společnému zájmu o alternativy v medicíně. Poučil manžela, aby tu nikomu nevěřil. Ani mu ne (k tomuto výroku vznikla na Facebooku velmi zajímavá debata). Společně objeli další nemovitosti.
Ze strany od silnice mají domy „vertikální les.“ Vyvolává to ve mně smíšené pocity.
Vypadalo to nadějně
Nic z toho, co navštívili, nás neuchvátilo. Nicméně se jim podařilo vidět další 3 byty v onom naprosto vybaveném areálu, kde bylo úplně všechno. Vypadalo to, že minimálně s jedním z majitelů se jim podaří se domluvit. Zdálo se to být tak nadějné, až jsem to považovala za skoro jisté. Byť jsem věděla, že dokud nemá manžel smlouvu v ruce, tak se může stát ještě cokoliv.
Skončilo to ale překvapivě
Když se rozhodovalo o tom, jestli nám byt v úžasném areálu vyjde, byla jsem se syny u jejich prababičky. Nervózně jsem pokukovala po mobilu a čekala, kdy přijde šťastná zpráva, abych měla o kus stresu míň. Místo toho mi ale přišla zpráva od onoho známého, který to bydlení s manželem zařizoval.
Výhled z okna. Tyto kopce jsem si pamatovala z inzerátu realitky
„Hey, Petra! How are you doing?“ Ke zprávě byla připojená fotka manžela s lesem v pozadí. Vypadalo to, že se akce nezdařila a hledají dál. To pozadí fotky mi přišlo povědomé, tím spíš, že těch zalesněných kopců v rozumné vzdálenosti od centra není tolik.
„Hey, guys, where are you?“ „In the house where you will live!“ Bezva. Hned jsem moudřejší. Zeptala jsem se opatrně a byla zvědavá, jestli mi mé „podezření“ potvrdí: „In the hills I was talking about…?“ „Yesss! Awasome place!“ Wow! Nechápala jsem, co se stalo, že to v nóbl komplexu nevyšlo a hlavně mě zajímalo, jak to, že se manžel najednou rozhodl pro místo, kam ze spousty rozumných důvodů, které mu realitní makléřka přednesla, nechtěl. Hned jsem mu tedy volala, abychom si to vyjasnili.
Výsledkem tedy bylo, že jsme nakonec skončili u domku, který jsem měla od prvopočátku vyhlédnutý… Super, domek bude…!
Přestěhovat věci…
Stěhovat se na 3 roky není legrace. Zvlášť když máte třeba 3 knihovny knížek a spoustu z nich nemáte přečtených… Takže to bylo pěkných pár krabic.
Donedávna jsem nevěděla ani to, že „není náklaďák jako náklaďák.“ Firmy, které mají koncesi na převoz nákladu, ji nemívají na stěhování. A naopak. Koncesi na stěhování mimo EU u nás mají jen 3 firmy. První nekomunikovala vůbec, druhá skoro vůbec a třetí špatně. Tu jsme tedy vybrali jako „nejschůdnější“ variantu.
Před manželovým odletem na stáž jsme měli sbalenou část věcí. Já se s dětmi nejdřív na pár dnů „uklidila“ na Moravu, kde jsem objela kamarádky, a potom jsme po trochách dobalovali. Zvlášť jsem nechala tašku do letadla, do které jsem sbalila oblečení na první tři dny. Po zkušenostech ze stěhování na Krétu a z Kréty jsem byla přesvědčená, že to musí stačit.
Jen tak to nebude
Věci jsme měli nakládat v úterý 30.7. V neděli 28.7. nám bylo řečeno, že budou na místo dovezeny v pátek. To přibližně odpovídalo mé představě. Než pán z firmy prohlásil, že má na mysli ten další pátek, 9.8. . Zhluboka jsem dýchala a snažila se se zařídit tak, abychom tam do té doby bez problémů vydrželi. Nakonec jsem sbalila 4 velké cestovní tašky věcí na první týden a půl, čímž jsme přestli být snadno pohybliví. Byli jsme vděční, že nás na letiště vezl kamarádčin manžel.
Auto na střeše. Kluci bez sedaček a já bez pásů…
To, že jezdí Turci dost divoce a nepředvídatelně, jsme věděli. Nicméně jsme nečekali, že kamarád, který nás pojede vyzvednout, cestou na letiště otočí auto na střechu (on to samozřejmě nečekal taky, tím spíš, že bylo auto jeho bratra…). Do nového domova jsme jeli tedy taxíkem. Kluci bez sedaček, které tu nejsou povinné. A já vzadu uprostřed bez pásu. Docela adrenalin. Ale říkala jsem si, že je taxikář na svém autě závislý a že si ho určitě nebude chtít nabourat…
Tak trochu zpoždění
Ve čtvrtek 8.8. se nám podařilo zjistit, že naše věci možná jen tak nebudou. Předcházelo tomu pár manželových sms a moje přesvědčování, ať pánovi zavolá i přesto, že má pán uvedeno, že „just emergency calls“. Prý když se budeme hodně modlit, tak se stihnou v pátek proclít, ale moc to tak nevypadá. Pokud se to nestihne, budou věci až ve čtvrtek. Protože od pondělí do středy je tu státní svátek. A nebo budou až v pondělí, pokud prezident svátky prodlouží… Což se dozvíme během pátku.
Mimochodem, mezi věcmi jsou i autosedačky pro kluky. Zatím tu jezdí bez nich, ale vůbec z toho nejsem nadšená. O to míň, že se tu jezdí opravdu divoce. A červená je tu barva jako jakákoliv jiná – i když je zrovna na semaforu.
Nakonec nám byly věci přivezeny v pátek 16.8. Někdy prostě nejde vše podle představ.
Prodal by i babičku
Turci jsou obchodníci. Zatímco na Krétě se nám podařilo získat internetové připojení až asi za 3 měsíce a to ještě díky tomu, že náš soused znal ředitele tamního „Telekomu“ a 2x mu osobně telefonoval. První firma naši žádost o internet zrušila, protože nás ve vesnici údajně nenašli. Zatelefonovat nám je nenapadlo. Moc přemýšlení. Nebo moc námahy…
Oproti tomu v Turecku nás jeden z místních poskytovatelů internetu navštívil hned druhý den poté, co jsme se nastěhovali (!). Neměli sebou žádné podmínky nebo ceník, tak jim manžel poděkoval, že jim zatelefonuje později. Na to konto u nás zvonili za týden (aniž by jim manžel v tu dobu telefonoval, protože jsme chtěli zjistit podmínky u ostatních firem). Rozloučila jsem se s nimi s tím, že nevím, co si s manželem domluvili (věděla jsem, že nic, nicméně anglicky uměli tak na půl a nebylo to na dlouhé a hluboké debaty), ale že jim kdyžtak zatelefonuje. Když jsme se neozvali (protože pánové u sebe neměli žádný ceník, smlouvy ani nic, že to mají v hlavě, tak jsme se snažili se domluvit v kamenné pobočce, což tak úplně nevyšlo), tak se zastavili ještě za několik dnů…
Jak nám řekl jeden turecký kamarád: „Kdyby Turek mohl, prodal by i svou babičku.“
Bezpečnost především
život za ostnatým drátem – daň za bezpečí
Už před stěhováním jsem zjistila, že je v Turecku blokovaný přístup na Wikipedii (manžel si z toho dělal legraci, že tu mají vysokoškolští profesoři dobrou lobby). Prvním opravdovým střetem s realitou pro mě byla ale návštěva nákupního střediska. Před vjezdem na parkoviště nás zastavily dvě ženy ze Security. Překvapilo mě to, protože podle manžela je zde parkování u obchodních center bezplatné. Netušila jsem tedy, co se děje a proč nás zastavují. Ještě víc mě překvapilo, když jedna z nich otevřela kufr našeho auta. Bylo mi vysvětleno, že hledá, jestli nevezeme bombu, zatímco ta druhá zkoumala, jestli ji náhodou nemáme pod autem. No, hned se cítím bezpečněji… Do centra se pak vstupovalo přes další bezpečnostní kontrolu, takže jsem si připadala jako na letišti. Ostatně, „rámy“ tu najdete i u vstupu do metra…
Není to tak černé
Aby to nevypadalo, že je tu všechno úplně k ničemu, nebo alespoň podivné, tak na závěr ještě pár z oněch věcí, které mi „může kdekdo závidět,“ pokud mu to přináší cokoliv pozitivního.
Díky úsilí manžela a pomoci našeho nového známého bydlím v pěkném domku s výhledem na les a na moře (je to k němu „co by kamenem dohodil a zbytek dojel autem,“ na procházky to úplně není) a s kouskem trávy před domem. V chráněném areálu (za ostnatým drátem, aneb opět bezpečnost především), ve kterém je bazén. Dokonce je tu tak teplo, že i já, která jsem zimomřivá, jsem ochotná se v tom bazénu namočit (stinnou stránkou tepla je ovšem 30°C večer v ložnici).
Spousta rajčat z trhu chutná skutečně jako rajčata (i když i tady se dá vybrat špatně). Data v mobilu jsou samozřejmostí a jsou cenově úplně jinde než u nás. Akorát se z naší turecké SIM karty nedovoláme mimo Turecko. Některé tarify to umožňují, nicméně jako cizinci máme možnost si pořídit pouze předplacenou kartu, která s hovory mimo zemi nepočítá. Pokud k ní není možné pořídit nějaký speciální „balíček,“ což se nám zatím nepodařilo zjistit, protože anglicky tu umí málokdo. Na druhou stranu, kdo se chce domluvit, ten používá online překladač v mobilu. To se nám tu děje naprosto běžně a sami jsme to začali používat (třeba dnes, když jsme chtěli u řezníka mleté hovězí).
Velký dětský koutek v ještě větší nákupní galerii má i mokrou část. Zdarma.
Turci mají rádi děti
Když jsem se zmínila o tom, že pokud má u nás rodina 3 děti, tak už vybočuje a při čtvrtém dítěti okolí uvažuje o tom, jestli rodiče slyšeli něco o antikoncepci, tak se náš turecký známý divil a naprosto to nechápal. Děti jsou pro ně budoucností země. A s tím, že někdy prostě brečí a nebo jsou hlučné, tu většina lidí počítá – zatímco v ČR jsem mívala pocit, že se půlka lidí narodila zrovna dospělých.
To, že se tu s dětmi počítá, se projevuje mimo jiné spoustou dětských hřišť, která jsou téměř na každém kroku. V jednom skutečně obrovském nákupním centru je opravdu velké dětské hřiště (mimo dalších, menších hřišť uvnitř). Má i mokrou část, kterou si kluci náramně užil.
Určitě to není všechno
Turecko má spoustu dalších pozitiv. Když mě nějaké téma osloví, zase se s Vámi o něho podělím…
PS: Pokud nevíte, jak a proč jsme se v Turecku ocitli, přečtěte si článek S manželem na konec Evropy. A podruhé ještě dál.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – sdílejte ho na sociálních sítích 😉
Staňte se fanoušky stránky Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu a sledujte mimo článků i další zajímavé posty.
Přečtěte si další články – například z kategorií vztahy nebo osobní rozvoj.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
