S manželem na konec Evropy. A podruhé ještě dál.
Byl konec května 2011 a já v práci oznamovala výpověď. Důvodem bylo mé stěhování na Krétu. Na 3 roky. Jako doprovod manžela, který tam dostal práci. Dodnes si pamatuji pohled jedné z kolegyň. Kdyby mohl vraždit, tak vám teď nepíšu. Komu by se totiž nelíbilo si 3 roky „válet šunky“ v Řecku, že…?
Něco málo k tomuto pobytu popisuji v článku Pobyt v zahraničí aneb do světa na zkušenou. Spousta se toho do něj ale nevešla – jako například popis jazykové bariéry při porodu atd. Nebo situaci, kdy jsem jako těhotná měla doma týden 17°C, protože s pronajímatelem byla špatná komunikace ohledně topení. A nebo to, že nám přepnul pitnou vodu na užitkovou (která byla levnější) a nenamáhal se nám to oznámit, takže jsme to zjistili až poté, co mi nějakou dobu přišlo, že začala chutnat nějak divně. Prostě ne všechno je tak bleděrůžové, jak se může na první pohled jevit.
Světlou stránku popisuji v článku Jak jsem byla placena za svou existenci. Současně jsem si díky dlouhodobému výjezdu do zahraničí uvědomila i hodnotu tradic (viz článek Jsou tradice přežitek?). (https://www.pruvodkynenaceste.cz/jsou-tradice-prezitek/).
Teď je o 8 let a 2 děti víc. Jedno jsem si přivezla z Kréty, druhé se stihlo narodit v „mezičase.“ A já si opět sbalila kufry a na 3 roky odjela. Tentokrát do Turecka…
Zas mi budou závidět…!
Popisem svého stěhování se vystavuji riziku, že se opět najde někdo, kdo mi bude závidět. Teplo, moře, cokoliv. Uvědomuji si, jak jsem ve strachu ze závisti vyrůstala a to i když jsme téměř nic neměli. Ze současného pohledu přemýšlím, do jaké míry se právě na tom, že jsme skoro nic neměli, takové strachy podílely.
Nicméně, ono je VŽDYCKY co závidět. Ať už jsou to věci materiální nebo nemateriální. Vždy je na světě dost lidí, kteří se mají hůř než já – nebo vy. A kteří mají potenciální důvod závidět. Ať má člověk cokoliv nebo je kdekoliv. A taky je svět plný lidí, kteří jsou přející, kteří mají víc, kteří to, co mám já nebo vy vůbec nechtějí i těch, kterým je to naprosto jedno a takovéto věci neřeší.
Měsíce nejistoty
Když jsme se v roce 2014 vrátili z Kréty, věděli jsme, že chceme ještě někdy vyjet do zahraničí a že je vysoká pravděpodobnost, že se to povede. Jen jsme nevěděli, kdy a kam to bude. Někdy na pozdim 2017 se objevila šance, že v srpnu 2019 vyjedeme do Turecka. Ale nic nebylo jisté. Bylo k tomu potřeba několik mezikroků. Na podzim 2018 jsme byli zas o krok dál. A o další jsme postoupili někdy na začátku roku.
Následně manžel absoloval povinný jazykový kurz (5 týdnů v zahraničí) a podnikal další kroky, směřující k výjezdu. Přesto jsme ale ještě 2 měsíce před výjezdem neměli ten „správný papír.“ V roce 2011 jsem ho dostala těsně před koncem května, tedy na poslední chvíli pro to, abych mohla z práce odejít se standardní dvouměsíční výpovědní lhůtou. Kdybych byla letos zaměstnaná, byla bych vydaná „na milost a nemilost“ zaměstnavateli, doufajíce, že mi lhůtu zkrátí. A nebo bych naopak musela podat výpověď a doufat, že vše „klapne.“ Což ani 2 měsíce před výjezdem nemuselo.
„Hororové“ scénáře
Ještě než jsme se poznali, chystal se manžel k takovémuto výjezdu. Procházel zdravotními prohlídkamia podnikal další přípravné kroky. A pak mu bylo oznámeno, že byl nakonec nějakým „záhadným“ způsobem vybrán někdo jiný. A bylo po přípravách… Nejhůř ovšem dopadla rodina, která dle slov manžela vysedala z letadla, protože bylo ten den pracovní místo v zahraničí zrušeno. Není to obvyklé, ale i takové věci tu už byly, což člověku klidu nepřidá.
V našem případě byl výjezd krátce ohrožen, když bylo potřeba opakovat a rozšířit nějaké manželovy zdravotní testy…
Tentokrát i s dětmi
Zatímco v roce 2011 jsem si prostě sbalila kufry a odjela, letos byla situace složitější kvůli dětem. Na jaře 2018 jsem na svých stránkách v sérii článků popisovala, jak jsme pro staršího syna hledali ideální školu. Upnuli jsme se tehdy na waldorfskou třídu. Už tehdy jsem s budoucí učitelkou komunikovala o tom, že můžeme na 3 roky vyjet do zahraničí a řešila jsem, do jaké míry to je nebo není slučitelné s waldorfem.
Ačkoliv náš možný výjezd nebyl pro učitelku budoucích waldorfských prvňáků problémem, skončil tehdy Honza v přípravné třídě (což se nakonec ukázalo jako skvělé řešení). Letos jsme ho na waldorf hlásili zase, i když byl náš výjezd čím dál pravděpodobnější. Ve škole si nás pamatovali a stále jsem na toto téma komunikovala. Honza byl doporučen k přijetí. Nicméně definitivní rozhodnutí bylo na řediteli.
Jak to tedy máte…?
Předpokládala jsem, že potvrzení výsledků waldorfského zápisu bude jen formalita. Ale nebylo to tak jedonznačné. Při zápisu si mě vzal pan ředitel stranou (pozn.: waldorfská třída funguje v Liberci pod klasickou základní školou). Teprve v tuto chvíli se totiž o našem plánovaném výjezdu dozvěděl od učitelek i on. Vzhledem k tomu, že řešil přetlak spádových žáků i zájemců o waldorf, potřeboval se nějak rozhodnout. Na otázku, jak to s naším výjezdem vypadá, jsem mu odpověděla tak pravdivě, jak to jen šlo. K výjezdu se schyluje, ale do poslední chvíle nevíme…
Panu řediteli se nakonec povedlo otevřít o jednu klasickou třídu víc, než bylo původně v plánu. Tím polevil tlak spádových žáků a Honza byl do waldorfské třídy přijat. S tím, že pokud vyjedeme, vezmou místo nej náhradníka. A po našem návratu by neměl být problém, aby Honza pokračoval ve waldorfu.
Trochu jsme si „naběhli“
Nejlepší záměry někdy přinášejí nečekané komplikace. Waldorfská třída je a bude skvělá. Nicméně, už od první třídy se děti učí dva jazyky – angličtinu a němčinu. A zatímco v angličtině se bude učit Honza ve škole, němčinu budeme muset nějakým způsobem dohánět. K tomu mu od příštího školního roku ve škole přibyde francouzština nebo španělština. Jsem zvědavá, jak se nám to bude dařit zvládat.
Jasno zatím není ani ve způsobu přezkušování. Pravděpodobně se budu domlouvat přímo s třídní učitelkou a budeme hledat cesty, jak zajistit, aby Honza po návratu uměl vše, co umět má. A jak to průběžně ověřovat. Výhodou je, že má waldorf slovní hodnocení. Navíc se budeme vracet na konci Honzovy třetí třídy. To je doba, kdy se osnovy waldorfu srovnávají s osnovami klasické školy. Nebudeme tedy muset příliš řešit, který rok má co přesně umět a budeme se směřovat k cíli, kterého máme za ty 3 roky dosáhnout.
…A co bude s Ondrou…?
Mladší Ondra má aktuálně 3,5 roku. Po našem návratu by měl tedy nastupovat do první třídy. Tady budeme řešit předškolní ročník, který odpovídá první třídě v mezinárodní škole. V tuto chvíli je systém trochu nedomyšlený, protože zatímco dětem od šesti let je proplácena mezinárodní škola (aby nebyly nuceny se učit v turečtině), předškolní vzdělání se nijak neřeší. Přitom školné je i pro pětileté děti stejné a dost vysoké.
V našem případě je otázkou, jestli nebudeme muset u Ondry řešit v předškolním ročníku domácí vzdělávání. Mezinárodní škola je totiž soukromá. Vyžaduje při přijetí výpis ze zdravotní dokumentace včetně očkování. A není jisté, jestli bude Ondra bez očkování přijat.
Jak to kluci snášejí?
V případě Honzy jsme museli pracovat s tím, že prostě nevíme, co bude. Dělal přijímačky na waldorf, účastnil se na jaře programu pro budoucí prvňáky. A přitom jsme mluvili o tom, že se možná budeme stěhovat. Že možná nenastoupí na waldorf, ale do mezinárodní školy, kde se bude učit anglicky.
Nejistotu ohledně školy snášel líp než představu stěhování jako takového. Několikrát brečel, že přijde o kamarády. Bavili jsme se tedy o volání přes Skype i o tom, že by stejně nepokračoval dál s dětmi z přípravné třídy, protože žádné z nich by stejně na waldorf nešlo.
Stejně tak jsem s Honzou upřímně mluvila o různých výhodách a nevýhodách stěhování.
V tuto chvíli si oba kluci užívají bazénu. Honza se už těší do školy. Nemůže se dočkat, protože jsme v jídelním lístku vystudovali, že mají děti denně ke svačině olivy, které má Honza rád. A je zvědavý na školní autobus…
Jazyková bariera?
Naši předchůdci, kteří byli na různých místech před námi i s dětmi, mluví o tom, že většina dětí školu brzy zvládne. Že jsou první týdny sice náročné, ale po Vánocích si už většina dětí zvykne a „chytnou se“. Před stěhováním jsem klukům pouštěla prasátko Pepinu v angličtině. Hodně toho pochytili i z příběhů Bob the train. Takže ještě dlouho před stěhováním chodil Ondra po sídlišti a ukazoval na auta: „Bjů káár… Red kááár…“ A vzhledem k tomu, že ještě neumí vyslovovat (české) R, tak to bylo i se solidním přízvukem.
Když jsme se v létě 2014 stěhovali z Kréty, měl Honza jen něco málo přes 2 roky. Přesto bylo vidět, že rozumí jak česky, tak řecky i anglicky (!). Takže věřím, že s jazykovou barierou si kluci poradí.
Zdraví především
Vysílací rozkaz, který byl pro náš výjezd nutný, závisel mimo jiné na výsledcích zdravotního vyšetření manžela v (přeplněné) vojenské nemocnici. Nejdřív čekal na termín, následně na výsledky. Nějaký test bylo potřeba upřesnit (po telefonu mu nikdo neřekl jaký), takže následovalo další čekání na termín a na nové výsledky. S tím, že případné zdravotní problémy by mohly náš výjezd ohrozit.
I já jsem obíhala doktory
Vzhledem k tomu, že tři roky mimo republiku jsou dlouhá doba, rozhodla jsem se, že se zastavím na kus řeči u svých lékařek, abych si připomněla, jak vlastně vypadají. Běžně se v takovýchto návštěvách „nevyžívám.“ Ale teď jsem chtěla mít minimálně jistotu, že mě za ty 3 roky nevyřadí z evidence.
Manželovo první vyšetření ve vojenské nemocnici proběhlo asi týden poté, co jsem byla na „přátelské návštěvě“ u své gynekoložky a den poté, co jsem navštívila svou obvodní lékařku. S tou jsme se „gentlemansky“ (…jaká je obdoba pro ženy…? „jako žena se ženou…?“) dohodly, že za ní nepojedu znovu přes půl města proto, aby mi udělala odběry krve. Cítím se zdravá a takováto „turistika“ mě opravdu nebaví.
Ó, jak jsem se mýlila! Manžel mi z vojenské nemocnice donesl seznam lékařů a vyšetření, které mám absolvovat, aby mi byl vydán mezinárodní zdravotní průkaz. Zalapala jsem po dechu a zeptala se ho, jestli si dělá legraci (dobře, přiznávám, to slovo bylo jinak), že jsem právě „kolečko“ u lékařů úspěšně dokončila.
Takže jsem si návštěvu u obvodní lékařky přece jenom zopakovala, absolvovala odběry, nechala si dát razítko od gynekoložky a následně si zaplatila EKG a interní vyšetření, protože v těchto případech ho pojišťovna nehradí (aneb jak se připravit o 1000 Kč za 10 minut…).
Nakonec se povedlo
Po všech peripetiích, kterými jsme si prošli, dostal manžel vysílací rozkaz. Takže mohl kolotoč zařizování pokračovat výrobou služebních pasů, na které byl už nejvyšší čas. A do toho jsme řešili spoustu dalších věcí.
Toto je tedy začátek naší cesty. A abyste nebyli o nic ochuzeni, v článku Raději se stěhovat než vyhořet najdete pár perliček ze stěhování…
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – sdílejte ho na sociálních sítích 😉
Staňte se fanoušky stránky Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu a sledujte mimo článků i další zajímavé posty.
Přečtěte si další články – například z kategorií vztahy nebo osobní rozvoj.