Děti nejsou vítány?
O víkendu jsme navštívili zámek v Novém Městě nad Metují. A všechno by bylo fajn – kdybychom si nedovolili vzít sebou děti. Honza má aktuálně rovných 5 let, Ondra necelých 20 měsíců. Zámek vede byznys ve velkém, takže vstupné platí už děti od nula let. Dvacku, ale platí. Byznys je byznys. Usuzovala bych tím na to, že s nimi zámek prostě počítá, jestliže mají svou kategorii ceníku.
Čekání na prohlídku bylo v klidu. Bohužel, krátce po začátku začal být Ondra nespokojený. Chvíli jsem ho měla já, chvíli manžel, chvíli chodil sám. U všeho toho vydržel v klidu chvíli, ať už byl v náruči, v nosítku nebo jakkoliv. Ano, upřímně bych byla radši, kdyby vedle nás spořádaně šel za ruku a nebo kdyby v nosítku usnul, jak jsem předpokládala vzhledem k tomu, že po noci v cizím prostředí nebyl moc vyspaný. Bohužel, ani jedno z toho se nekonalo a větší část prohlídky probrečel.
Byli jsme vykázáni
Nicméně, napsat, že probrečel „větší část prohlídky,“ je značně zavádějící. Probrečel většinu z té části, kterou mu bylo dovoleno absolvovat. Přibližně po deseti minutách se ozvala jedna madam z výpravy a proti brečícímu dítěti se ohradila. Na její stranu se přidali i někteří další. Na naši nikdo. Průvodce nás požádal, abychom prohlídku opustili. Odpověděla jsem, že jsme si za ni zaplatili a že pokud ji máme opustit, tak pouze v případě, že nám bude vstupné vráceno. Pán tedy zavolal do pokladny, aby si pokladní manžela se synem přišla vyzvednout (domluvili jsme se, že se synem odejde manžel a že já se starším prohlídku absolvuji). Z úst ostatních jsem nadále poslouchala komentáře o bezohlednosti a o tom, jak se chudák průvodce snažil a oni ho neslyšeli. Dovolila jsem si paní, ne příliš starší, než jsem já, upozornit, že jestliže jsem slyšela pána já, s brečícím dítětem na břiše, a ona ne, tak je někde něco špatně.
Vstupné nevrátili
Když jsem s Honzíkem dokončila prohlídku, zjistila jsem, že manželovi nebylo vstupné vráceno – což byla naše podmínka k tomu, abychom s brečícím dítětem zaplacenou prohlídku opustili. Manžel slyšel argumenty jako že jsme si měli rozmyslet, jestli dítě prohlídku zvládne nebo ne. Z mého pohledu prohlídku „nezvládli“ jiní lidé než dítě a pokud má odcházet ten, kdo má problém, tak my ho neměli – protože se nedalo čekat, že bude mít Ondra lepší náladu jen tím, že bude jinde. Nejvíc zarážející byl ovšem argument pokladní, že nemá manželovi co vracet, protože jí žádné peníze nedal – jelikož platil kartou. Wow, tak to jsem nečekala. Po čtvrt hodině manžel vykomunikoval alespoň volný vstup na placenou výstavu – alespoň pro mě a pro syna. Nebyla tím kompenzovaná celá částka a nebylo to řešení, o které jsme primárně stáli, navíc bylo skutečně „vyhádané,“ ale je fér napsat, že nakonec byla kompenzace alespoň nějaká.
Když jsme šli po prohlídce do zahrady, byla jsem zvědavá, jestli tam opět narazíme na podrážděnou dámu, která si mimo jiné stěžovala, že na to má v poslední době smůlu, že kam přijde, tam je někdo s dítětem. Zajímalo mě, jestli by nás chtěla vyhazovat i ze zahrady.
Dítě může rušit kdekoliv
A zde jsme u jádra problému. Ano, brečící dítě na prohlídce ruší. Souhlasím, bez výhrady. Spousta lidí na to nemá nervy. Naprosto chápu. Ale ono nemají lidé nervy ani na brečící dítě v parku, zahradě, na bazéně, na zastávce, v obchodě, restauraci… Takže vlastně nikde. Vyplývá mi z toho, že by průměrný rodič neměl vycházet s dítětem z domu, dokud si nebude jistý, že bude jeho dítě v pohodě. Když se podívám na pětiletého Honzu a vezmu v úvahu jeho občasné nálady, když si vzpomenu na období vzdoru mezi 2. a 4. rokem… Tak odhaduji, že by mohl rodič takového průměrného dítěte chodit mezi lidi zhruba ve chvíli, kdy je dítěti tak osm let. Plus mínus.
Jít na prohlídku jen se starším a jednoho rodiče nechat s mladším v parku taky není řešení. Právě proto, že by dítě mohlo obtěžovat někoho, kdo si šel odpočinout do zahrady a nebo by jeho křik mohl dolehnout do přilehlé kavárny s restaurací a obtěžovat někoho, kdo se přišel v klidu najíst nebo v klidu posedět a brečící dítě je „něco“, na co fakt nemá nervy. Co takhle nechat dítě zavřené s jedním rodičem ve vyhřátém autě…?
Zahraniční zkušenost
První syn se nám narodil na tříletém pracovním pobytu v Řecku. Strávil tu první dva roky svého života. Během této doby jsme měli rovněž jedinečnou možnost cestovat, které jsme se v rámci možností snažili využít. Procestoval s námi tedy část Řecka, Kypr, byli jsme v Londýně i Istanbulu. Chodili jsme do muzeí, zámků, restaurací, létali jsme letadlem. Mimo toho se účastnil několika večerních pracovních akcí. Ano, občas brečel. Ale nikde to nebyl důvod, aby se na nás okolí dívalo skrz prsty. Všichni chápali, že se jedná o dítě a že děti někdy prostě brečí – přes veškerou snahu o jejich utěšení (od nošení op kojení). Pokud okolí nějak reagovalo, tak se jednalo buď o soucitné pohledy směrem k nám a nebo o snahu dítě utěšit. Nejednou se stalo, že si servírka syna vzala, nosila ho, posadila na bar a snažila se ho chvíli zabavit, abychom se mohli alespoň chvíli v klidu najíst. Obdobně přátelský přístup k dětem popisuje i kamarádka, žijící v Itálii.
Vadí jenom děti?
Na světě jsou lidé, na které nemáme nervy a nebo nám vadí z jiného důvodu a jiným způsobem. Brečící děti, pomalé pokladní, zvracející opilci, lidé, kteří mluví moc nahlas, lidé, kteří mluví moc nahlas v noci, bezohledně parkující, lidé, kteří výrazně páchnou (a ono to nemusejí být jen bezdomovci – ono takovou „ruskou voňavkou“ promořená tramvaj taky není nic moc) a pak třeba lidé, kteří mají řeči o bezohlednosti, ale slovo tolerance k nim nedorazilo. Na ty třeba nemám nervy zase já. Bylo by pěkné všechny tyto lidi, na které nemáme nervy, odstranit z našeho dosahu. Ale ono to tak bohužel nefunguje. Zřejmě je potřeba se s nimi naučit žít.
Jsme bezohlední rodiče? Je to možné. Pokud je bezohledné se pohybovat s dítětem po místech, kde by jeho chování mohlo někoho pohoršovat, tak bezesporu jsme.
Co napsat závěrem? Některým dnešním návštěvníkům zámku bych doporučila, aby na dovolenou cestovali vlastní dopravou. Je to sice divné, ale z letadla by totiž nikdo za letu brečící dítě nevyhodil.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo vztahy.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
