Cesta za ideální školou. 1. díl: Tudy cesta nevede!
Tento článek popisuje nejen náš výběr školy pro syna, ale zejména mnoho lekcí, které nám události s tím související přinesly. Ať už to byla lekce pozitivního myšlení nebo například chvíle, kdy jsme si nevytvářeli pouze domněnky, ale v jednom okamžiku skoro až konspirační teorie, protože jsme byli příliš pohlcení problémem a chyběl nám patřičný odstup.
Chci článek věnovat všem rodičům, kteří si procházeli nebo budou procházet podobným rozhodováním jako my. Rodičům, kterým není jedno, jak jejich dítě tráví 9 let povinné školní docházky a kteří se snaží v rámci svých možností najít pro dítě to nejlepší řešení.
Do školy musí jednou každý – nebo ne?
Školní docházka tvoří velkou část života dítěte. Několik let, několik hodin denně. Plus domácí příprava. Pohybuji se však mezi lidmi, kteří své děti učí doma. Mají můj velký respekt a obdiv. Některé děti do školy prostě nemusejí, pokud si rodiče najdou cestu k domácímu vzdělávání. Pojmy: „muset“ a „povinnost“ jsou prostě relativní. Troufnu si ale tvrdit, že domácí výuka z různých důvodů není a nikdy nebude variantou „pro každého.“
Pominu-li, že s touto cestou nesouzní můj manžel (což je samozřejmě podstatná věc), tak ani já sama jsem k tomuto kroku nedozrála – stejně jako k myšlence svobodné školy. Tím spíš, když „svobodná škola“ v českém pojetí stejně znamená nutnost plnit osnovy. Výběr školy pro mě tedy byl důležitým krokem, který měl ovlivnit nejen život našeho dítěte, ale celé rodiny.
Spádová škola a „dílničky“
Takhle je to podle učitelky správně
Původně jsem tak nějak automaticky počítala s tím, že bude Honza chodit do „spádovky“, kterou máme relativně blízko domu. Jedná se o historickou budovu. Venkovní část je opravdu pěkná. Nicméně uvnitř je temná a trochu omšelá. Možná by pomohlo lepší osvětlení, tu a tam něco přetřít a nebo třeba namalovat na zeď obrázky či přidat výtvory dětí. Ale budiž. Škola není až tak úplně o budově, i když i prostředí, ve kterém trávíme čas, nás ovlivňuje. Nicméně pak jsme se tam byli podívat na vánočních dílničkách…
Honza měl tehdy čtyři a půl. V první dílničce si vybral tvoření vánoční ozdoby. Ne všechno mu ale šlo, takže kuličku na provázek jsem za něho navlékala já. Když se mi to povedlo, přišla ke mně letitá paní učitelka. Vzala mi ozdobu z ruky: „Ukažte? Já to dělám takto!“ Sundala kuličku z nitě a navlékla ji tam tak, jak to dělá ona. Zůstala jsem v němém úžasu. I když se škola podílela na tom, že jsem obvykle držela pusu a krok, posledních pár let jsem se tohoto hloupého návyku do určité míry zbavila. Už si nenechávám vše jen tak líbit. Nicméně moment překvapení mě zastihl nepřipravenou a já zůstala zírat v němém úžasu. Vybavil se mi obrázek, kdy tatínek – úhledný dřevěný kvádřík – vede své dítě – „kus klacku“ – do třídy, kde sedí několik úplně stejně otesaných polínek – úhledných kvádříků. Upřímně si nedovedu představit, že by mělo být moje dítě takto formováno a jeho kreativita byla totálně zabita nebo alespoň značně potlačena.
V druhé dílničce si děti dělaly svícen z pomeranče. Na úvod podotýkám, že byla dílnička placená, takže materiál jsme si zaplatili poplatkem za výrobek. Do pomeranče děti zapichovaly špejle, na které napichovaly želé bonbony. I když nejsem příznivkyně mlsání, tak se mi nápad líbil. A když to není každý den, tak i želé bonbony můžou být. A tak jsme začali propichovat nebohé gumové medvídky a srdíčka.
Paní učitelce se zdálo, že se zásoby bonbonů tenčí. A několikacentimetroví krokodýli jí připadali příliš velcí. Začala je tedy půlit. Uznávám, že zrovna několikacentimetrový krokodýl není na špejli ideální. Na druhou stranu, opravdu vypadá líp bezhlavý krokodýlí ocas…? Chvíli jsem jen užasle zírala. O to víc, když paní učitelka začala půlit i relativně malé žabičky. Pak jsem to ale nechala být a hleděla si našich medvídků a srdíček. Když ale začala paní učitelka půlit i dvoucentimetrová srdíčka (!), odhodlala jsem se k akci: „S dovolením…? My tam začali dávat celá srdíčka a nevypadalo by pěkně, kdybychom pokračovali půlkami, tak si s dovolením ještě pár vezmu… Tady máte krokodýly…“ Povedlo se. Srdíčka byla zachráněná a s nimi i svícen. Byla jsem na sebe náležitě hrdá, že jsem to nenechala být.
Když to shrnu, „spádovka“ mě prostě nenadchla po žádné stránce.
Estetická třída
Den otevřených dveří: těšil se, co ho čeká…
Na podzim se v Honzově škole objevil leták, který zval do školy s estetickou třídou. Dívala jsem se na něj už rok před tím a zaujal mě už tehdy, ale nebylo to pro nás tenkrát aktuální. Když byl den otevřených dveří, byl Honza nachlazený. Váhala jsem, jestli máme jet a vyhodnocovala, do jaké míry je fit na to, aby neohrožoval zdraví sebe ani ostatních dětí. Nakonec jsem naznala, že to zvládneme.
Zaujal mě už vestibul, který byl hojně ozdobený kresbami dětí. Na úvod promluvila paní zástupkyně, která má projekt estetické třídy pod svými křídly. Položila řečnickou otázku, jak máme (tím myslela zejména školu, ale ono to platí i pro rodiče) připravit děti na svět, o kterém nevíme, jaký bude. Podotkla, že za jejího dětství spousta profesí, které jsou dnes, neexistovala. Líbilo se mi už jen to, že nad takovými otázkami vůbec někdo uvažuje. Ještě víc moje srdce zaplesalo, když začala mluvit o tom, že považuje za důležité děti učit tzv. soft skills („měkké dovednosti“) jako asertivitu a další. WOW! Paráda!
Poté prvňáci předvedli krátké dramatické představení. Bylo nápadité a zaujalo mě. Taky jsem si všimla, jak velice pěkně se učitelka s dětmi před představením bavila. Od pohledu mi byla moc sympatická a ostatní učitelky, které se dne otevřených dveří účastnily, také.
Odnesl si pochvalný list
Předala jsem Honzu paní učitelce, aby se účastnil programu pro děti. Sama jsem šla se zástupcem na prohlídku školy. Je
obrovská, ale světlá a velice útulná. Zdi byly pomalované různými obrazy a plné dětských výtvorů i fotografií z vystoupení sboru a estetických tříd. Byla jsem naprosto nadšená. Bohužel se pan zástupce trochu „zapomněl“ a na krátké představení, které si mezi tím připravily naše děti, nás přivedl pozdě. Viděla jsem jen to, jak si Honza na konci tleskal na hlavu. Jediné, co z představení vím, je, že jim učitelka v hudební učebně pouštěla Vltavu a ony dělaly kameny ve vodě (viděli jsme je v učebně během prohlídky školy).
V kavárně pro rodiče jsem se dala do řeči se zástupkyní. Zjišťovala jsem podmínky přijetí, nároky na dítě a rodiče atd. Popsala jsem i dílničky ve „spádovce“ a dodala, že si nepřeji, aby někdo takový formoval moje děti. „To vás naprosto chápu…“ Mezi řečí jsem se dostala i k tomu, že jsem byla v rozpacích, když si Honza tleskal na hlavu. „No – tak si tleskal na hlavu! No bóže!“ Uklidnilo mě to a získala jsem pocit, že bude v této škole Honzova jedinečnost respektovaná. Byla jsem ze školy naprosto unesená a děkovala jsem si, že jsme se tam jeli podívat.
Předškoláček
První domácí úkol
Honza začal jezdit do předškoláčka – „kroužku“ pro předškoláky, který pořádala škola s estetickou třídou. Líbilo se mu tam. Hráli tichou poštu, pracovali na interaktivní tabuli… A dostali první domácí úkol! To pro mě trochu zarazilo a nebylo mi to příjemné. Ale Honza byl spokojený. Když jsem se ho ptala, jestli chce chodit do školy u domu, kde budou jeho kamarádi ze školky a nebo sem, kde si děti i trochu hrají, tak hlasoval pro tuto školu. Měla jsem radost, protože bych ho nerada do něčeho strkala proti jeho vůli.
Paní učitelka, která předškoláka vedla, mi nebyla moc sympatická. Na konci kroužku se mě ptala, jestli jsme nepřemýšleli o odkladu. Honza je podle ní nesmělý. Nesmělý? Honza? Cože? Ten určitě… Ne, nepřemýšleli. Uzavřely jsme to s tím, že to asi bylo cizím prostředím. Nicméně příště se na odklad ptala znovu. Honza je trochu pomalejší. Vlastně potřeboval trochu víc pomoct. Možná je jen moc pečlivý. V autě mi tvrdil, že mu akorát nešel papír stočit do kornoutu. No, to až taková pomoc nebyla. Nad odkladem jsem tedy nepřemýšlela a zůstávala jsem klidná. Tím spíš, že se ve školce nikdo o ničem nezmiňoval. Jen jsem si říkala, že doufám, že tuto učitelku Honza mít nebude.
Ke konci už ho přestalo bavit tam jezdit. Ale v jeho případě to nemuselo být vlastním kroužkem, ale tím, že to Honzovi prostě stačilo. Každopádně prohlásil, že chce chodit radši do školy u domu, aby se toho víc naučil, když tady si děti i hrají…
Uvažovat o odkladu?
Honza se rád předvádí (z vystoupení sborečku)
Na začátku prosince jsme nechali kluky poprvé hlídat někým cizím. Na první pokus jsme zvolili zkušenou paní učitelku ze školky. Abych nic nezanedbala, zeptala jsem se jí na Honzův odklad. Uklidnila mě, že TEĎ sice ještě na školu zralý není, ale že je začátek prosince a do začátku školního roku je daleko. Děti dělají každý měsíc pokroky a dokonce i ty, které ještě před prázdninami například špatně mluví, bývají po prázdninách k nepoznání. Neměla pocit, že by byl Honza nějak zvlášť „pozadu“. A to i když se před ní neuvěřitelným způsobem předváděl a dělal blbiny a šaškárny.
I když jsem se dozvěděla, že ta ne úplně sympatická učitelka z předškoláčka je školní speciální pedagog a údajně je dobrá, brala jsem to tak, že byla s Honzou jen chvilku a měla ho tam mezi ostatními dětmi, takže těžko může vyvozovat nějaké relevantní závěry.
Slabá místa estetiky
Estetická třída byla skvělá. Skvělá škola, skvělé prostředí, skvělý záměr, skvělý přístup – prostě bledě růžové. Ale ne všechno. Je od nás vzdálená „na dva autobusy“. Cesta MHD trvá přibližně 45 minut. Autem je to jen 15. Ale auto používá manžel do práce. A navíc nejsem nijak úžasná řidička. Zejména sníh a led mi dělá značné problémy. Bohužel, vzhledem k místu bydliště to tu není až tak neobvyklé. Ale budiž, vždy se to dá nějak zařídit. Pořídit druhé auto. Přes zimu dávat Honzu do družiny, aby ho vyzvedával manžel. A když bude manžel služebně pryč (což taky není úplně neobvyklé), tak holt budeme jezdit autobusem, pokud si kvůli počasí netroufnu na auto. A nebo se to naučím. Nebylo to pro mě sice příjemné ani pohodlné, ale dobrá škola za to stojí.
Dojíždění by bylo v zimě nepříjemné (ilustrační foto)
I ve velkých městech ale funguje šuškanda. A tak se ke mně doneslo po větru varování ohledně učitelek, které by měly příští rok učit prvňáky. A i když co člověk, to jiný názor, začala jsem shánět reference. Jedna paní mi napsala, že po první třídě byl z jejího dítěte uzlíček nervů, který má strach udělat chybu. To vskutku není to, co bych si přála ani co bych si představovala od individuálního přístupu a výuky asertivity.
Měla jsem tedy dilema: skvělá škola, kde dítě pravděpodobně dostane takovouto učitelku a nebo nesympatická „spádovka“, se kterou mám zatím špatnou zkušenost, ale kde je pořád šance na dobrého učitele? Nevěděla jsem, co je horší. Nebo lepší. Vymýšlela jsem i takové divoké varianty, jako že se necháme přijmout do obou škol, půjdeme v červnu na oboje třídní schůzky a vybereme si podle třídní učitelky. Jen jsem přemýšlela, jestli je možné to takto udělat a jakým způsobem by to šlo. S odstupem uznávám, že by takové řešení nebylo správné, nehledě na to, že by zřejmě nebylo ani proveditelné. Ale v danou chvíli jsem skutečně promýšlela všechny možné i nemožné varianty.
Tak ho tam prostě nedávejte…!
Nakonec jsem poprosila o konzultaci loňskou Honzovu učitelku ze školky. Mám k ní mnohem větší důvěru než k té stávající. Jedno odpoledne si na mě tedy udělala chvíli času. Dobraly jsme se toho, že učitel je na celé škole to nejdůležitější. „Víte co…? Tak ho tam prostě nedávejte…!“ Když to vyslovila, hodně se mi ulevilo. Banální věta, která nemohla moje dilema rozhodnout, ale silně se mnou zarezonovala. Uvědomila jsem si, že je to pravda. Že je pořád lepší šance na dobrou učitelku než vysoká pravděpodobnost učitelky špatné. Upřímně se mi ulevilo i ohledně dojíždění přes celé město. Smířila jsem se s tím, že „nebudeme nic vymýšlet“ a Honza půjde do „spádovky“. A já se budu modlit za hodnou paní učitelku.
Noví hráči
Za krátkou dobu jsem narazila na Facebooku na den otevřených dveří nové komunitní školy. I když jsem to nepovažovala za cestu pro nás, přemýšlela jsem, že se tam půjdeme alespoň podívat, abychom měli srovnání. Nakonec to nevyšlo, protože se akce konala během všedního dne dopoledne poté, co byl Honza dlouho ze školky. Rozhodla jsem se tedy „nic nevymýšlet,“ neřešit omlouvání z povinného předškolního ročníku a nechat to být.
Pak ale do hry vstoupil další hráč, se kterým jsem původně nepočítala. Jednalo se o waldorfskou školu, která loni otevřela první třídu. Tehdy jsem o této pedagogice věděla jen to, že se děti nenaučí v první třídě pořádně číst a psát. Tuto cestu jsem tedy zavrhla, protože na konci Honzovy první třídy se budeme s určitou pravděpodobností stěhovat do zahraničí. V tom případě by tam Honza nastupoval do mezinárodní školy. Bylo by pro něj tedy maximálně vhodné, aby v tu dobu uměl psát a zejména číst v češtině.
Zatímco návštěvy komunitní školy jsem se snadno vzdala, waldorf mě přitahoval i když jsem ho vzhledem k výše uvedeným okolnostem považovala za nevhodný. Vydala jsem se tedy na Den otevřených dveří. O tom napíšu v dalším dílu, který najdete tady.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo vztahy.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
