Cesta za ideální školou. 2 díl: Do waldorfské školy?!
První díl článku o hledání ideální školy jsem zakončila tím, že mě lákalo seznámit se víc s waldorfskou pedagogikou. A to přesto, že mi přišla „nevhodná“ vzhledem k tomu, že se tam děti nenaučí v první třídě číst a psát. To mi vadilo především proto, že syn po první třídě možná nastoupí do mezinárodní školy. Moje váhání, zda jít na den otevřených dveří nebo ne, nakonec rozhodlo něco, co s výběrem školy vůbec nesouvisí – prostě jsem ten den potřebovala na chvíli „vypadnout z domu“ (matky pochopí…).
Den otevřených dveří
Rodiče museli třídu dětem nejdřív zrekonstruovat
Byla jsem na místě o chvilku dřív, takže jsem čekala ve školní družině. Ta byla taková – jednoduchá. Žádná záplava hraček, obrázků a malých stolečků a židliček. Ale budiž. I skromnost a jednoduchost má něco do sebe. Co mě ale vyděsilo, byla informace o tom, že si rodiče sami rekonstruovali třídu a záchody. Paní o tom vyprávěla s nadšením, ale řekla bych, že mám jiné kvality než vášeň pro spárování kachliček. Na druhou stranu je to jednorázová záležitost. A když jsem pak za nějakou dobu četla na webu o tom, jak si děti s rodiči brousí a lakují lavice, tak se mi ta představa líbila.
I na začátku „přednášky“ o škole a waldorfské pedagogice nám bylo zdůrazněno, že jsou do dění ve škole hodně zapojení rodiče. Trochu jsem zbystřila a zajímalo mě, co dalšího to ode mě bude vyžadovat. Vyděsilo mě už jen to, že penál na psací potřeby (v tomto případě voskovky) dětem šijí rodiče. Uf. Šít jsem zkoušela jen jednou. ANO, je z toho sukně, kterou jsem kdysi nosila, ale jednak se nikdo nesmí dívat na vlnovku stehů, druhak jsem na tom nechala poslední nervy. Předsedkyně waldorfského spolku nás ale ujišťovala, že ona do té doby taky nikdy nešila, ale že tím byla motivovaná, protože jí to dávalo smysl. Budiž. Uvidíme. Stroj doma máme, manžel s ním i umí a kdybychom to nezvládli, tak to někomu zadáme. Jinak požadavky na rodiče nevypadaly nesplnitelně.
Vyučování začíná jemnou melodií na dřevěný xylofon…
Moje srdce zaplesalo při zjištění, že výuka začíná jemnou melodií na dřevěný xylofon a zapálením svíčky. WOW! To chci! Začalo mě to zajímat čím dál víc. Paní učitelka, která má současné prvňáky, nám s nadšením a zaujetím líčila, jakým způsobem probíhá výuka. Vše je plné barev, estetična a dbá se na to, aby vše dávalo smysl. Popisovala eurytmiku i kreslení forem. Bylo vidět, jak tím žije.
Byla jsem čím dál víc nadšená. Líbilo se mi například to, že když se děti učí o spirále, tak třeba chodí do spirály po venku a vysvětlují si, že to, co nakreslí na papír, je jen kousek toho, co označuje pojem spirála. Mluvila i maminka jednoho prvňáka a popisovala, jak ani hyperaktivita není problém, protože se střídají klidové činnosti a aktivita. Moje nadšení rostlo čím dál víc.
…A zapálením svíčky na stole učitelky…
Jak jsem psala v předchozím dílu, je u školy zásadní osoba učitele. U prvňáků obzvlášť. A tím spíš ve waldorfu, kde je s dětmi třídní učitel až do 9. třídy. Paní učitelka, která má mít prvňáky příští rok, byla od pohledu sympatická. Na konci jsem za ní tedy zašla a zeptala jsem se na Honzův nástup do mezinárodní školy a na to, jestli by byla ochotná ho nad rámec osnov naučit číst a psát – i kdyby to mělo být v rámci individuálního doučování. Považovala to za reálné. Z celého dne otevřených dveří jsem si odnesla dojem, že to rozhodně stojí za to. Jak za zvýšené nároky na nás, rodiče, tak za to, že budeme Honzu kvůli mezinárodní třídě čtení a psaní doučovat.
Přednáška o školní zralosti
Ve waldorfské škole se konala přednáška o školní zralosti. Zajímalo mě to už jen proto, že si škola dělá vlastní předzápas, na kterém si děti vybírá právě s ohledem na jejich zralost. Chtěla jsem se dozvědět, jaké mají požadavky a co můžeme očekávat.
I tady sehrála roli šťastná náhoda. To odpoledne jsem prostě zaspala. Usnula jsem po obědě s mladším synem a nebyla schopná se včas probrat. Manžel, který původně o přednášce nechtěl ani uvažovat, mi nabídl, že tam tedy pojede, abych se nemusela honit a běžet na poslední chvíli. Nakonec se to ukázalo jako skvělý „zásah vyšší moci.“
Manžel se vrátil nadšený. Líčil mi, co všechno posuzují a zohledňují. Bylo to skutečně velmi komplexní. Pamatuji si mimo jiné to, že pokud dítě nakreslí příliš jednoduchou postavu, tak to ještě nic neznamená. Pouze to na něco poukazuje. Pokud postava nemá prsty, je potřeba zjistit, jak moc dítě prstíky vnímá. Pokud je to v pořádku, není jednoduchost kresby tolik důležitá. A takovýchto věcí tam byla spousta. V podstatě nebylo možné se na zápis připravit a bylo na rodiče apelováno, aby nic takového ani nedělali, protože dítě akorát „zblbnou“.
Podle manžela Honza podmínky určitě splňuje a i když se možná najde něco, kde je trochu „pozadu“, jsou zase jiné oblasti, kde je dost napřed. Když jsem viděla manželovo nadšení pro komplexnost „posudku“, tak jsem se zamyšleně zeptala: „Čistě teoreticky – když je to tak komplexní, jak říkáš – tak kdyby byl u zápisu někdo takový jako přednášející paní a doporučil by odklad – tak bys to akceptoval…?“ Vím, že je manžel proti odkladům. Jeho první dcera je srpnová a nastoupila v termínu. Honza je na začátku června, takže jsme považovali jeho nástup do školy za jasnou věc. Přesto manžel nezaváhal s odpovědí: „Jo, bylo vidět, že se paní opravdu vyzná. Kdyby tam byl někdo takový a doporučil odklad, tak to beru.“
Ukázkové dopoledne pro rodiče
Nejen pro nácvik psaní využívá waldorfská pedagogika tzv. formy
U nás v rodině jsem nositelkou alternativ obvykle já. Stejně tak to bylo i s waldorfem. Přesvědčila jsem tedy manžela, aby šel na ukázkové dopoledne pro rodiče on. Aby neměl informace o přístupu jen ode mě z dnu otevřených dveří a toho, co si kde načtu, ale aby to slyšel i od někoho cizího.
Vrátil se nadšený, stejně jako z přednášky o školní zralosti. Ukazoval mi formy, které kreslil, líčil mi zážitky z eurytmiky nebo z nácviku pravopisu. Nejvíc mě ale zaujaly ročníkové práce osmáků. Ti si vymýšlejí celoroční projekt, který na konci roku prezentují. Vzpomínal na holku, která si ušila historické šaty, přičemž začala vlastnoručním vypěstováním a zpracováním lnu. Nebo kluka, který si udělal drátěnou košili ze statisíců kovových oček (která si, samozřejmě, udělal sám). Přišlo mi to fascinující – až skoro neuvěřitelné. Každopádně bych si přála, aby naše děti něco takového dovedly. Ne kvůli šatům nebo drátěné košili. Ale kvůli tomu, že vím, co to je pracovat na dlouhodobém projektu a dotáhnout ho do konce. Naučit se něco takového už v osmé třídě je k nezaplacení.
Uvolnění ruky pro velké psací D
Nadšeně jsem o waldorfu vyprávěla mámě. Popisovala jsem jí i projekty osmáků. „A naučí se tam číst a psát…? Víš, aby neuměl jen pěstovat len…“ „No, pak by možná přešel na konopí a třeba by na tom byl líp než kdyby číst a psát uměl,“ odpověděla jsem. A doufala jsem, že se máma ptala jen z legrace. Nicméně myslím, že tím chtěla vyjádřit svou obavu, jestli dá taková škola dítěti „stejně dobré vzdělání,“ jako ta klasická. Jsem přesvědčená, že ještě lepší. Možná ne v kvantu informací, ale v „přidané hodnotě,“ kterou to dítěti přinese. Ať už je to schopnost spolupráce nebo spousta dalších věcí, které se do klasických osnov nevejdou.
Waldorfský klubík
Hned na dnu otevřených dveří jsem si vyprosila pro Honzu kousek barevného vosku, ze kterého si tam děti modelovaly čísla. Líbila se mi ta myšlenka. A taky jsem chtěla Honzu motivovat, aby vzal tuto školu „na milost“ proti „spádovce“ s kamarády.
Čísla z včelího vosku
Z vosku byl naprosto nadšený a hodně si s ním vyhrál. Nová škola se mu líbila ještě dřív než se v ní byl podívat. A o to víc, když jsem mu líčila, že v ní vždycky na konci vyučování čtou pohádky.
Škola pořádala pro děti klubík, aby se seznámily s prostředím i s metodikou. Hned v prvním klubíku si Honza vyrobil svíčku z pravého včelího vosku. Tyto věci má rád. Bylo vidět, že si ho škola skutečně získala.
Zbývalo tedy už jen to poslední – být přijati. Zralý by podle přednášky být měl, takže jsem neměla žádné velké obavy. Dokud jsem se nedozvěděla, že se hlásí přes 35 dětí (nakonec jich bylo dokonce 38) a berou jich maximálně 24. Toto zjištění mě dostalo trochu do stresu. Dobře, trochu dost. Přemýšlela jsem, jak šance na přijetí zvýšit. Protože po návštěvě waldorfu pro mě byla „spádovka“ naprosto neakceptovatelná. Považovala jsem za nepravděpodobné, že by 11 (nebo dokonce 14) dětí dostalo odklad. Mezi „neodkladovými“ dětmi to tedy bude trochu konkurence…
Připravovat nebo nepřipravovat?
Honza je moc chytrý kluk. Tak ho alespoň vnímám jako matka. Tím spíš, že pár týdnů před zápisem projevil zájem o šachy. Vydrží půlhodinovou hru a po ní chce další – nemá problém se soustředit. Dokonce dokáže myslet i o kousek dopředu: „Ty mi toho koně můžeš skočit. Ale kdo se na něho dívá? Můj střelec!“ Vědomě si figurky chrání a ví proč.
Pár týdnů před zápisem začal hrát Honza šachy
Loni, to ještě neměl pět let, vymýšlel pohádky a recepty na vaření. Nejvíc mě fascinovala pasáž o tom, jak „Eliška Beliška tak slaďounce kýchla, že kolem chaloupky přes noc vykvetl šípkový keř.“
Přesto jsou věci, které Honza pletl. Černou, hnědou a šedou, neumí zavázat tkaničku (to jsem podcenila tím, že mívá boty na suchý zip…), občas si nemůže vzpomenout na čtverec a trojúhelník a co se týče postavy, tak tu prostě maluje „jak kdy“.
Do kresby jsem mu nechtěla zasahovat, opravovat ho nebo kritizovat. Ale přišlo by mi hloupé, aby se nedostal do úžasné školy kvůli trojúhelníku nebo hnědé barvě. Poprosila jsem tedy paní učitelku, jestli by byla tak hodná a nenápadně s ním na to mrkla. My to zkoušeli doma, ale vycítil, jak nám na tom záleží a cítil se pod tlakem – i když jsem se snažila to trénovat jen tak mimochodem (mám pocit, že jsem byla nenápadná asi jak slon v jahodách).
Paní učitelka mi řekla, že mě nechce strašit, ale že je Honza trochu pomalejší. Pak ale z hovoru vyplynulo, že se jedná spíš o to, že co dělat nechce, to dělá velmi pomalu. Ona zmiňovala uklízení. Já za sebou měla náročné ráno, kdy během snídaně dělal 150 jiných věcí, vykládal, mával rukama, vstával od jídla, aby mi něco ukázal a celkově bylo těžké dosáhnout toho, aby se převlékl a najedl. Znám Honzu. Děláme v tomto ohledu, co umíme. Výsledky jsou jiné než bychom si představovali. Ale nepovažuji to za pomalost. Co nechce, to nedělá. Když ho srovnám s mladším bráchou, tak má některé věci přes naši nejlepší snahu „prostě jinak“. Jinak, než si představujeme a než by bylo ideální. Ale tak to je a při nejlepší vůli nevím, co s tím udělat.
Když jsme šli s manželem na rande, poprosili jsme i naši úžasnou hlídací Nikolu, která studuje na učitelku ve školce, aby s ním i ona opatrně zkusila procvičovat tvary atd.. Ale i ona večer hlásila, že je vidět, že je už zahlcený a má k jakémukoliv procvičování odpor. Odmítal jakékoliv její hry, protože moc „smrděly“ učením něčeho, do čeho se mu pořád dokola nechtělo.
U zápisu
Honzovy postavy občas nemají prsty…
Zatímco u klasické školy je účast dítěte na zápisu formalitou, kterou není nutné absolvovat (protože roli hraje pouze datum narození), waldorfské školy si děti vybírají. Jejich „předzápis“ se koná v předstihu od klasického zápisu. Ten je pak už jen úřední formalitou pro rodiče přijatých dětí. V textu budu pro waldorfský předzápis používat slovo „zápis,“ protože to měla být „ta významná událost“ pro vstup dítěte do školy, stejně jako je pro prvňáka běžné školy standardní zápis.
V den zápisu jsem měla horečku a necítila jsem se moc dobře. Ale byla vyžadovaná účast obou rodičů, takže jsem šla. Navíc jsem si to stejně nechtěla nechat ujít a požadavek na přítomnost obou rodičů pro mě byl dobrým důvodem, proč se dostavit i přes svůj zdravotní stav.
První částí zápisu pro nás byl pohovor s paní doktorkou o Honzově vývoji a zdravotním stavu. On byl zatím bez nás s učitelkami. Byla tam učitelka současných prvňáků, budoucích prvňáků a ještě jedna paní, kterou jsem neznala a nebyla nám představena (odhaduji, že se jednalo o učitelku eurytmiky). Paní doktorka byla fajn a z rozhovoru s ní jsme měli dobrý pocit.
Potom jsme šli pro Honzu. Budoucí paní učitelka řekla, že všechno zvládl, jen byla tu a tam chybka v rytmu (to je přece maličkost, vím, že je na tom Honza s rytmem mnohem líp než já a to jsem dospělá) a že postava byla taková jednodušší, ale že prstíky má šikovné a cítí je. No, takže vlastně pohoda, myslela jsem si. Když paní učitelka pokračovala, že je Honza „tak napůl,“ tak mě to překvapilo. Napůl? Když prakticky všechno zvládl? No dobře – až na tu kresbu…? Ukázala jsem paní učitelce obrázek postavy, kterou kreslil jindy. Řekla jsem, že vím, že kreslí pokaždé jinak. To, co jsem měla sebou, bylo o poznání propracovanější. Paní učitelka poděkovala, že to přidá k tomu, co tam nakreslil.
Pak se začala debata poněkud „zvrtávat,“ když se „ta neznámá“ paní (z eurytmiky?) začala ptát, jestli jsme neuvažovali o odkladu. Ne, fakt neuvažovali. Zmiňovala jsem šachy i jeho literární tvorbu. „No tím spíš, abyste ho ještě nevytrhávali z jeho snového světa…“ Uf! Copak paní neslyšela, že to Honza tvořil před rokem? Že jsem říkala, že už to netvoří…? A to by bylo jako špatně, kdyby ještě teď vymýšlel povídky s takto složitými slovními obraty…? Ještě začala řešit, že je Honza červnový a že by byl asi nejmladší. Když jsem oponovala, že někdo nejmladší být prostě musí, bylo mi vysvětleno, že je rozdíl, jestli je nejmladší dítě květnové nebo červnové. Honza se narodil na začátku června. Kdybych porodila o týden dřív, což se ostatně málem stalo, byl by už „květnový“ a vypadalo by to líp. Nicméně si nemyslím, že by ten týden udělal jakýkoliv zásadní rozdíl… Ale tak co. Tato paní je jen jedna. Ještě je tam „letošní“ a „budoucí“ učitelka…
Jindy Honza kreslí prsty, uši i baňatá těla
Bavili jsme se i o nástupu Honzy do mezinárodní školy. Prý jestli by nebylo lepší, aby se všechno učil až tam a nastoupil tam tedy až do první třídy. No to si nemyslím, podle mě je jednodušší, aby se naučil číst a psát česky než aby se učil číst zrovna v angličtině… Myšlenka učit ho čtení kompletně doma mě v tu chvíli nenapadla.
Honza utíkal za bráchou a za naší „hlídací Nikolou.“ My ještě čekali na pohovor s předsedkyní waldorfského spolku, která posuzuje, jestli je waldorf vhodný pro rodiče dítěte. Bylo mi fyzicky čím dál hůř a čekání se mi zdálo nekonečné. Původně jsem měla trochu obavu, abychom jako rodiče „prošli“. Ale co manžel líčil z přednášky školní zralosti, tak to „řešilo“ víc rodičů. Bylo nám doporučeno to neřešit, tak jsem se snažila se tím řídit. Přesto jsem byla trochu nervózní.
Rodičovský pohovor se nesl v příjemném duchu. Bavili jsme se i o možnosti, že by se manžel mohl výhledově zapojit do výuky chemie. Předsedkyně spolku byla nadšená, že konečně vidí „na živo“ místního armádního chemika, že o nich dosud hodně slyšela, ale osobně neměla ještě tu možnost (na to konto jsem manžela dočasně překřtila na Yettiho: hodně lidí o něm mluví, ale ještě ho nikdo neviděl). Tím, že nemáme televizi, jsme byli označeni za „ideální waldorfské rodiče.“ Měla jsem z toho dobrý pocit a počítala jsem s tím, že předsedkyně spolku bude „na naší straně“. Jestliže je dětí víc než míst, tak to bude potřeba.
Nekonečné čekání a duchovní práce
Výsledky zápisu měly být do čtrnácti dnů. Zdálo se nám to nekonečné. Přijetí na waldorf je něco, co by ovlivnilo celý můj život. Chtěla jsem se totiž vracet na Moravu, odkud pocházím. A přibližně za pět let bych k tomu měla i šanci. Ale kdyby to Honzovi vyšlo, byl by to pro mě dost dobrý důvod zůstat v Liberci. I když jsem se zcela nesžila se zdejším klimatem a nevím, jestli se mi to vůbec kdy povede (a stejně to prostě nikdy „nebude Morava“). Po Honzovi bychom totiž hlásili na waldorf i druhé dítě a případně třetí, takže je pravděpodobné, že bych se na Moravu nevrátila už nikdy. Ale stálo mi to za to.
Byla jsem z čekání den ode dne nervóznější. „Vkládáš do toho moc energie strachu,“ řekla mi Lucka Hrdličková, která se pozitivním myšlením zabývá ve svém Přátelském vesmíru. „Představuj si ten nejlepší výsledek.“ A tak jsem si ho představovala. Poctivě jsem každý den pracovala s vizualizací, jak otvírám obálku a čtu, že je Honza přijat. Prociťovala jsem si opakovaně tu radost a ohromnou úlevu.
Představovala jsem si pozitivní výsledek a prosila okolí o podporu a pozitivní energii pro posílení záměru
Na tomto místě se musím k něčemu přiznat. V předvečer zápisu jsem si tahala různé karty, abych se uklidnila. Pracuji zejména s andělskými kartami a docela dobře mi fungují. Jak jsem je postupně tahala z různých balíčků, vyšlo mi, že to dopadne dobře, nemám ztrácet naději, ale také to, že je to lekce pro mě. Myslela jsem, že tou lekcí je právě soustředění se na pozitivní výsledek. Ale ono těch lekcí bylo víc…
Moje nervozita den ode dne rostla. V jedné skupině žen, které na sobě pracují, jsem požádala o podporu a pozitivní energii (dobře, o pozitivní energii jsem požádala i pár dalších lidí kolem sebe). Když jsem do skupiny psala, uvědomila jsem si, že není dobré něco někam „tlačit na sílu.“ Věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, který předem nevíme. A někdy ho dokonce neodhalíme nikdy. Tím spíš, že nemůžeme vědět, co by se skutečně stalo, kdyby věci dopadly jinak. Dovedla jsem si čistě teoreticky představit, že bych silou mysli „na sílu“ dosáhla toho, že by byl Honza přijat – a pak bych celý život litovala, že jsem se kvůli jeho škole nevrátila na Moravu. Tedy ne kvůli škole – kvůli mému rozhodnutí, aby do ní chodil. Prosila jsem tedy o vyslání energie, aby všechno dopadlo co nejlépe pro celou naši rodinu.
14 dnů mělo „vypršet“ o velikonočním pondělí. Byla středa a nic. Předpokládala jsem, že to budou posílat i poštou. Kdyby to posílali až po Velikonocích, nevešli by se do slíbeného „limitu“. Nedočkavě jsem tedy vyhlížela pošťačku ve čtvrtek, ale marně.
Doporučili odklad!
V předvelikonoční neděli večer jsem šla mrknout do emailu a našla tam zprávu z waldorfu. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela. Honza dostal odklad! Byla jsem naprosto v šoku a manžel taky. Absolutně jsme to nečekali. Tak, jak známe Honzu. Tak, jak měl manžel informace z přednášky školní zralosti. I podle toho, co nám řekli po zápise. Věděla jsem, že ho nemusejí vzít. Tím spíš, když jsem zjistila, že bylo u zápisu 38 dětí. Prostě není možné, aby vzali 24 dětí a dalších 14 dostalo odklad. Počítali jsme s tím, že může být mezi zralými dětmi, u kterých nad přijetím váhají. A já věřila, že nám v tom ohledu pomůžou jak „body za rodiče,“ tak moje duchovní práce. S tím, že bude Honza mezi „odkladovými“ dětmi, jsme opravdu nepočítali.
Kdyby nebyl Honza přijat pro nedostatečnou kapacitu, dávalo by nám to šanci na přijetí, pokud si to nějaký rodič rozmyslí a uvolní se místo. Což se údajně mohlo stát. Takto jsme měli s manželem pocit, že nebylo vše posouzeno dost komplexně, příliš se dbalo na kresbu, i když si sami ověřili, že má ruky jinak šikovné. Přišlo nám, že to bylo celé prostě špatně. Že bude proti přijetí „ta paní asi z eurytmiky“ nám bylo jasné, ale mysleli jsme, že další dvě učitelky proti Honzovi nic neměly. Asi tam má hlavní slovo. Asi je přesvědčila. Jinak to přece není možné, běhalo nám hlavou. Až teď s odstupem si uvědomuji, že to už nebylo ani o vytváření domněnek, ale přímo o tvorbě konspiračních teorií. V tu chvíli nám ten odstup chyběl, což zkreslovalo naše vnímání. Celou situaci jsem vnímala jako ohromnou křivdu.
Vidíme to jinak!
Byli jsme rozhodnutí, že do školy prostě půjde
Ačkoliv mi manžel před zápisem tvrdil, že by případné doporučení odkladu respektoval, neměl nyní pocit, že byly u zápisu stejně kompetentní učitelky jako ta, která měla přednášku o školní zralosti. A vzhledem k tomu, že nám po zápisu nikdo nesdělil žádné závažné důvody pro odklad, považovali jsme návrh odkladu jako něco, co je „naprosto mimo“ a nehodlali jsme to akceptovat.
To, že byl Honza po zápisu zařazen mezi „odkladové“ děti, co se waldorfské školy týče, však nemělo nic společného s klasickou školou. Sdělili nám tím, že z jejich pohledu pro Honzu ještě nástup do školy není vhodný (a že oni ho v tuto chvíli nepřijímají, samozřejmě). Jejich rozhodnutí však nebylo směrodatné pro klasickou školu. Znamenalo to dvě věci: v prvé řadě jsme jejich názor nemuseli respektovat (což jsme měli v plánu). V druhé řadě, pokud bychom jejich názor respektovali a chtěli u Honzy nástup do první třídy odložit, museli bychom si zařídit posudek z pedagogicko-psychologické poradny a od lékaře. My si však byli zcela jistí, že Honza na odklad prostě není. Můj svět se začal hroutit, protože po setkání s waldorfskou pedagogikou jsem se těžko smiřovala se spádovou školou. Tentokrát to pro mě bylo mnohem těžší než když jsem zavrhla estetickou třídu…
Je to konec?
Na tomto místě příběh zdánlivě končí. Zamáčkla jsem slzu nad nepřijetí do waldorfu a promeditovala si pocit křivdy, aby mi hněv a vztek nenarušoval energii dráhy jater a žlučníku. Začala jsem na „spádovce“ hledat to pozitivní a našla to. Omyl! Tak dobrá v meditování ještě nejsem. A možná je to dobře. Protože díky tomu mohlo přijít nečekané řešení situace. Ale o tom až příště. Zatím prozradím jen to, že cesta k cíli byla ještě složitá… Jak to tedy dopadlo se dočtete ve 3. dílu, který najdete tady.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo vztahy.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
