Jaký to má smysl aneb co když jsem se všechno učila kvůli letošnímu roku?
Letošní rok patřil k těm nejnáročnějším, jaké jsem kdy zažila. Přesto mám pocit, že díky němu najednou začala dávat smysl spousta věcí, které jsem se kdy naučila. Jako by do skládačky zapadl poslední dílek…
Předchozí rok se náš život změnil
Turecko: slunce, teplo a areál s bazénem
Na začátek roku 2023 jsem se opravdu těšila. V létě 2022 jsme se totiž přestěhovali z domu se zahradou v Turecku do panelákového bytu v Liberci. Starší syn přestal být domškolákem a mladší se poprvé ocitl v instituci (oba nastoupili do waldorfské školy).
Aby těch změn nebylo málo, manžela převeleli do Olomouce. Rázem jsme měli víkendové manželství a před sebou hledání nového bydlení – v době vysokých cen nemovitostí v kombinaci s vysokými úroky hypoték. Přesto se nám podařilo sehnat dům se zahrádkou v přijatelném stavu a získat na něj finance. Byl sice na vesnici kousek od Olomouce, ale zato měl krb, po kterém jsem tolik toužila.
Po návratu nás čekal panelák v Liberci
Měl to být happy end
Rok 2023 měl završit několik měsíců stresů a vztahu na dálku. V únoru nás čekalo stěhování do nového domečku – na mnoho let snad poslední. Podařilo se nám dokonce získat pro kluky místo ve waldorfské škole v Olomouci, což byl takový malý zázrak.
Nutno taky podotknout, že Olomouc bylo moje město snů, do kterého jsem se vždycky chtěla vrátit. Na liberecké podnebí jsem si nikdy nezvykla a obzvlášť studená jara jsem tam nesla hodně těžko. I proto jsem se na nový život, zpátky na rodné Moravě, opravdu těšila.
Sehnali jsme dům u Olomouce
Stěhování nebylo tak hladké…
Stěhováci si moc nelámali hlavu se skládáním nábytku, takže se nám všechny věci nevešly do jednoho auta. Ok, to zvládneme. Co na tom, že v Liberci, někde uprostřed krabic, zůstala i půlka věcí do školy… Paní učitelka z toho byla sice trochu nesvá, ale nakonec se dočkala chvíle, kdy přijel i druhý náklaďák a penál s voskovkami byl vysvobozen z útrob krabic.
Věci se nám nevešly do jednoho auta
Horší bylo, že se kluci do zdejšího kolektivu začleňovali o poznání pomaleji než když nastoupili v září do Liberce. Museli si zvykat i na dojíždění, zatímco v Liberci měli školu kousek u domu. Naštěstí je vozil manžel autem cestou do práce.
Únava a vyčerpání
Zejména pro manžela bylo podzimní čekání na hypotéku psychicky náročné. A i když jsem se těšila na to, že budeme zase bydlet spolu, obvykle mi muž usnul při uspávání kluků.
40. narozeniny nevyšly podle představ
Necelý měsíc po stěhování jsem slavila 40. narozeniny. Nevyšla mi oslava, manžel šel večer spát a na mě najednou začalo padat úplně všechno. V kombinaci se spoustou drobností, které se komplikovaly, to spustilo solidní psychický propad, který se podepsal i na podnikání.
Odpočinek “mezi svými”
Shodou “náhod” se přes Velikonoce konal seminář Marty Foučkové – navíc v hotelu, kam jsem kdysi jezdila na podobné semináře. Vzhledem k tomu, že mi knihy paní Foučkové přinesly spoustu informací a zároveň i hluboký respekt k regresi, chtěla jsem ji vidět naživo. Dřív než se odebere na odpočinek. A tak jsem jela.
Postavilo mě to na nohy. Přineslo mi to 3 dny, během kterých o mě bylo postaráno a nemusela jsem nic řešit. Udělala jsem si čas i na wellness a večerní diskotéku. Bylo to opravdu občerstvující a měla jsem pocit, že to byl odraz ode dna.
Opřela jsem se do podnikání
Kouty nad Desnou: místo kurzů osobního rozvoje
S dočerpanou energií jsem se rozhodla, že naplno vrátím svou pozornost k podnikání. Zaplatila jsem si mentoringový program u dvojice mentorek. Loni na konci léta mi jejich výzva pomohla a byla jsem přesvědčená, že celý program bude o mnoho lepší.
Místo toho pro mě byl první mentoring studenou sprchou. Přístup jedné z mentorek vůči mně bych nazvala zostuzováním. Mimo toho, že byl nepříjemný a shazující styl, jakým se mnou mluvila, shodila i velkou část jejich prodejní výzvy jako “prokrastinaci, kterou nemůžu počítat do pracovního času.”
Ráda bych napsala, že jsem si s mentorkami všechno vyříkala a svět byl najednou bledě růžový. Místo toho mi ženy s podobně negativní zkušeností psaly, že je marná snaha o řešení situace je stála spoustu energie, zažily další shaming a k žádnému pozitivnímu řešení to nevedelo. Rozhodla jsem se to tedy nechat být a odešla s poučením, že musím opravdu dobře vybírat, s kým budu spolupracovat. A to doporučuji i všem ostatním.
Vztah začal kvést
Jestli bylo něco pozitivní, tak to, že se po podzimním odloučení začal vracet do normálu vztah s manželem. Začali jsme chodit na procházky, povídali si u kafe a spoustu energie jsem investovala do toho, abychom dohnali to, co jsme předchozí měsíce zameškali – společný čas.
Lozila jsem s rodiči už jako dítě
To se mělo změnit…
Období rozkvětu trvalo od Velikonoc do synových narozenin. Ty jsme měli slavit s mými rodiči (respektive mámou a otčímem) ve skalách.
Naši lozí “odjakživa.” Jako dítě jsme trávili ve skalách relativně dost času. Pro mě to znamenalo možnost hrát si v přírodě a pokaždé jsem si nějakou jednoduchou cestu vylezla taky. Nikdy to ale nebylo nic náročného a po odchodu z domu jsem v tom už nepokračovala.
Byla jsem ráda, že si kluci mohli s našima jednou za rok zalozit. Přece jen, jsou to kluci, bavilo je to a je fajn, když zažijí trochu dobrodružství a adrenalinu.
Děsivý obraz
Původně jsme měli jet někam jinam, ale “domorodci” tam skály zavřeli. Tak jsme jeli o pár vesnic dál. Kousek od skal byl ponor řeky, ke kterému jsme se šli podívat. U jedné ze skal jsem si všimla velké fotografie mladého kluka, který tam přišel o život. Uf… Přemýšlela jsem, jak se to mohlo stát. Lozil bez jištění…? Jsem přesvědčená, že je lezení vysoce bezpečné, pokud člověk nedělá blbosti…
„Povinná“ fotka na sítě
Klouzavá skála
Po procházce jsme popřáli synovi a šli lozit. Ta skála byla klouzavá a přišlo mi, že tam není pořádně kam stoupnout a za co se chytnout. Starší syn vylezl kousek nad zem. Mladší o pár kousků výš.
Já nejdřív tvrdila, že mě na takovou kluzkou mrchu nikdo nedostane, ale pak jsem se nechala nahecovat taky. Aby starší viděl, že není největší „máčka“ z rodiny. Odlepila jsem zadek kousek od země, zanadávala si a pak řekla, že by to už stačilo, a nechala se odvázat.
Čest rodiny zachránil manžel
Jediný, kdo se nenechal otčímem zahanbit a na skálu vylezl, byl manžel. Jako voják kdysi prošel nějakým horolezeckým výcvikem, ale jinak seděl roky v kanceláři a do skal se nedostal – a ani ho to nelákalo. Naposledy lozil před čtyřmi lety jednu cestu s našima, než jsme se přestěhovali do Turecka. Přesto má dobrou fyzičku a silné ruce, takže, i když to nebyla snadná cesta a taky si zanadával, nakonec to vylezl a zachránil čest rodiny.
Manžel zachránil „čest rodiny“
Příliš rychlý sestup
Popisovat další události by bylo na dlouho. To, že mohl ze skály sejít zadem, ale rozhodl se slanit. Chvíle, kdy máma mluvila o tom, že je lano krátké a vyvleče se, a otčím, který manžela jistil, tvrdil, že je to v pohodě. To, jak jsem pár vteřin předem věděla, že manžel spadne…
Podstatné je, že se lano skutečně vyvlíklo a manžel se zřítil asi sedm metrů ze skály. Následně ho vrtulník transportoval do Brna.
Zamrznutí
Mým ochranným mechanismem je zamrznutí. Jen pomalu mi docházelo, co se stalo. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo bleskově kontaktovat několik lidí, kteří by mohli pomoct na úrovni energií. Poprvé v životě jsem použila i mistrovský symbol z Reiki, který je určený jen pro potřeby nejvyšší nouze.
Domů se manžel ten den nevrátil…
Život se obrátil vzhůru nohama
Najednou se změnilo úplně všechno. Zůstala jsem sama na celou domácnost a zahradu, se kterou mi manžel do té doby hojně pomáhal. Musela jsem začít vozit kluky do školy. Plány na to, jak v létě povybalujeme krabice a vymalujeme v ložnici, ve které na mě koukaly díry do zdi a olupující se tapety, se rozplynuly. S něčím mi pomohli naši, ale byl to jen zlomek toho, co bylo potřeba.
Měl by chodit, jen nevíme jak
Co se týče manželova zranění, měl polámané a sešroubované obě nohy. Mimo toho měl zlomený obratel. A až po víc než dvou týdnech (!) jsme se dozvěděli o 2 zlomených a 2 nalomených žebrech a naštípnuté křížové kosti.
Zlomený obratel sebou přinášel i neurologické problémy. Některé viditelné a jiné ne. Modlila jsem se, aby neskončil na vozíku, protože by to v našem domě byl dost problém. Předělávat sedmdesátky dveře v padesátce zdi do koupelny nechcete. A nebyla to jediná překážka.
Pozitivní bylo, že v tomto ohledu to vypadalo nadějně – že bude pravděpodobně chodit, i když nikdo v tuto chvíli nevěděl, jak dobře.
Přesun na vozík umožnil manželovi dostat se z pokoje
Velká podpora na Facebooku
Jestli mě něco opravdu podrželo, tak podpora ve virtuálním světě. Pomoc mi nabídky jak kamarádky, tak i ženy, se kterými se osobně neznám a jejich nabídka pomoci mě překvapila. Některé kamarádky přijely naživo a pomohly mi vybalovat krabice, jiné mi pomohly na dálku energeticky. Další dvě ženy okamžitě jednaly ve hmotě a poslaly mi balíček podpory.
Zásadní pro mě byla i možnost mluvit – znova a znova, brečet do hlasových zpráv, rozsypat se a jen tak se houpat v bezpečné síti podpory.
Zvlášť zmíním i svou rodinnou homeopatku Magdalenu Majdu Sapíkovou, která mi celou dobu kryla záda.
Ozvalo se mi i několik mentorek, které mi nabídly svou pomoc – i když jsem byla klientkou jen jedné z nich. Tyto nabídky jsem ale s díky odsunula na pozdější dobu, protože podnikání bylo to poslední, na co jsem měla v tu chvíli myšlenky.
Jinde slezlo pozlátko
Jak už jsem zmínila, byla jsem od jara v mentoringovém programu. Mentorka, která mě při prvním online setkání tak shodila, mi dala k postu o pádu manžela srdíčko. Druhá, označená v postu, nereagovala vůbec. Když jsem pak o pár týdnů později našla reklamní post této dvojice, který barvitě popisoval důležitost podpory a sounáležitosti, které mentorky a jejich program údajně poskytují, jen jsem překvapeně zvedala obočí. Inu, “papír snese všechno” a reklama taky.
Sáhla jsem po alternativní medicíně
Abych udělala pro manželovo uzdravení maximum, sáhla jsem i po alternativní medicíně. Oslovila jsem komunitu lidí, kteří pracují s kvantovkou, i léčitele, ke kterému jsem kdysi jezdila. Vzpomněla jsem si na mumio, které urychluje hojení kostí. Přidali jsme bylinné tinktury i medicínské houby. Homeopatika a tkáňové soli pod křídly Magdaleny Sapíkové. Postupně se dostalo i na akupresuru, kterou jsem konzultovala s Romanou Farnou. A já sama i s klukama jsem brala Bachovy esence od Kláry Hrubé…
S většinou z těchto technik jsem měla předchozí zkušenosti. A když k tomu přidám to, že jsem původním vzděláním fyzioterapeutka, měla jsem pocit, že všechno, co jsem se kdy naučila, můžu najednou zužitkovat při pomoci manželovi. Najednou dávalo všechno smysl. Vysoká škola, můj zájem o východní medicínu i všechno ostatní, čím jsem si kdy prošla.
I když jsem nad řešením manželova zdraví strávila spoustu hodin, zásadní bylo jeho odhodlání se uzdravit, a všechno, co pro to udělal on sám.
V Hrabyni manžel intenzivně rehabilitoval
Velká změna pro kluky
Klukům táta, samozřejmě, chyběl. To nejhorší pro ně ale přišlo po prázdninách, kdy jsem je učila jezdit do školy hromadnou dopravou. Vozit je denně ze školy a zpět se totiž stalo po stránce času i nákladů neúnosným.
Kousek od domu máme nádraží a podle jízdního řádu mají až ke škole skvělé spojení. Praxe Českých drah je ale jiná a chodit pozdě o půl hodiny, když jim ujel přípoj, byl problém. Museli tedy začít chodit pěšky na autobus, který máme víc než kilometr za vesnicí.
Ruku v ruce s tím šlo jak dřívější vstávání, tak nutnost mobilu pro staršího syna, i když jsem se tomu dlouho bránila (ostatně ani waldorf mobilům nefandí). Zatímco loni v Liberci kluci brečeli, když onemocněli a do školy nemohli, letos jsem kvůli dojíždění začala poslouchat o pitomé škole. Naprosto je v tom chápu.
Největším peklem byl první měsíc, kdy jsem jezdila s nimi. Celkově mi cesta 2x do školy a zpět zabrala 3 a víc hodin (pokud jsem šla i nakupovat).
Manžel dělal pokroky
Brzy manžel ušel 5 km
Pozitivní bylo, že manžel dělal pokroky. V půlce srpna se dostal do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. V září, 3 měsíce po úraze, se mohl konečně postavit na nohy. A krátce na to začal chodit o francouzských berlích. 11 dnů od chvíle, kdy se postavil poprvé, už zvládl odpolední chození po Globusu (kam jsme ho v rámci návštěvy vzali) a týden na to už ušel 5 kilometrů.
Vyčerpaná mentální kapacita
Manželovo zdraví, škola kluků, domácnost, zahrada, prodej bytu v Liberci… To všechno vyčerpávalo mou mentální kapacitu a bralo čas.
Do toho si na Facebooku začali hrát Markovi roboti, kteří mazali a blokovali příspěvky. Bylo to hodně demotivující. Přispělo to k tomu, že jsem podnikání odsunula na vedlejší kolej.
Starat se o všechny a o všechno bylo vyčerpávající
Soustředit se na sebe
Jak se manželův stav začal lepšit, uvědomila jsem si, že potřebuji přesunout pozornost k sobě. Starat se o své potřeby i zdraví. Dělat si, v rámci možností, radost. Být k sobě co nejvíc laskavá. A postupně jsem začala hledat, čím svou energii dočerpat.
Návrat krále
Do Vánoc zbývalo jen deset dnů, když se manžel po 194 dnech vrátil z nemocnice a rehabilitačního ústavu. Co se týče zdravotního stavu, je ještě hodně na čem pracovat. Možná ho ještě čeká 1 nebo 2 operace.
Na Vánoce jsme byli zase spolu
Po bytě ale chodí bez berlí, takže mi začal opět ve velkém pomáhat doma. Velkou úlevou je i to, že mají kluci doma chlapa, který mi pomáhá zvládat provokování mladšího a nastupující pubertu staršího.
Co jsem se letos naučila?
🍀 Uvědomila jsem si důležitost vztahů s okolím. Jsem vděčná za svou záchrannou síť, která mě podržela – za každého, kdo jakkoliv pomohl a nebo pomoc nabídl. A jsem vděčná sama sobě, že se mi povedlo takovou síť vybudovat, i když jsem většinu života mívala jen 1 kamarádku.
🍀 Zjistila jsem, že i když pro mě byla vždycky manželova pomoc doma důležitá, tak jsem schopná všechno zvládnout i bez ní – i když to není dokonalé.
🍀 Vděčnost člověku pomáhá ve chvílích, kdy má pocit, že je všechno špatně. Je ale lidské ji občas necítit a sypat se nad tím, co není a nebo nefunguje.
🍀 Pomoc občas přijde od lidí, od kterých to nečekáte (na tomto místě speciálně děkuji Lucii Haberlové)
🍀 …A jiní mají naopak spoustu řečí a realita tomu neodpovídá…
🍀 Myslete na zítřek, ale žijte DNES – protože to, že nějaký zítřek bude, vám nikdo nezaručí…
🍀 Pečujte o sebe a svou energii a buďte k sobě laskaví – kdo jiný by měl být…?
Co nás čeká v roce 2024?
Příští rok nás čeká spousta práce. Manžela proto, aby se postavil na nohy naplno. Mě, abych postavila opět na nohy své podnikání, na které zbývalo minimum energie. A společně chceme postavit horní patro domu, nebo se nám kluci v jednom pokoji sežerou.
To jsou všechno plány, cíle, záměry. Je fajn je mít (a ráda vám pomůžu si ujasnit ty vaše). Je důležité k nim dělat kroky. Ale co ten příští rok skutečně přinese, to se teprve uvidí…
Přeji vám, ať je váš rok naplněný láskou, pohodou, radostí, zdravím, hojností a vším, co si přejete.
A pokud se na své Cestě někde zaseknete, tak mi napište…
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
