Nenechejme vyhrát temnotu aneb jste v pořádku i když se nesypete
Náhlá, tragická a navíc zbytečná smrt převážně mladých lidí vyvolala velký rozruch. Něco, co jsme znali jen ze zahraničí, se nás začalo najednou týkat. Je úplně v pořádku, pokud člověka taková událost zasáhne, i když se ho přímo netýká. Když ale čtu tolik postů o tom, jak se z toho kdo sype, které se stupňují až k touze zakázat všechno pozitivní, vede mě to k zamyšlení.
Je v pořádku se nesypat
V prvé řadě jsem si musela uvědomit, že jsem v pořádku, i když to ve mně žádné zásadní emoce nevyvolává. Podotýkám, že jsem dost citlivá, a kdybych se tomu plně poddala, tak se musím naučit levitovat – protože bych obrečela i bolest, kterou způsobuji trávě v zahradě, když jdu na kompost.
Umím s tím ale pracovat tak, abych mohla nejen chodit po trávníku, ale i fungovat ve světě, ve kterém není všechno bledě růžové.
Představte si, že chcete způsobit utrpení
Já vím, že to jde dost těžko, protože tohle si nikdo psychicky zdravý nepřeje. Útočník si to ale přál. A najednou se sype půlka republiky, ruší se vánoční program, je vyhlášený státní smutek. Za mě solidní výsledek pro takového člověka.
Chápu, že někdo neuznává dělení emocí na “pozitivní” a “negativní.” Souhlasím s tím, že všechny mají svoje místo. Přece jen má ale smutek podstatně víc ponurou kvalitu než radost.
Citliví lidé se noří do smutku, cítí bolest příbuzných obětí a na některé padá strach, protože přesvědčení, že žijeme v bezpečné zemi, bylo najednou otřeseno. Pachatel může být spokojený. Temnota se šíří jako lavina.
Jak se můžu radovat?
Pamatuji si, jak máma odmítala jet po válce do Jugoslávie. Nemohla se radovat v zemi, která zažila tolik utrpení. Její pohled je naprosto v pořádku. Přesto ty země potřebovaly turisty, kteří tam nechají svoje peníze. A čím víc, tím líp, protože je turistický ruch důležitým zdrojem obživy pro mnoho lidí.
Je úplně v pořádku, pokud máte pocit, že teď nemůžete cítit radost. Nebo pokud ji teď cítit nechcete. Přesto je ale fajn, že to mají někteří jinak.
Komu to prospěje?
Letos měl manžel vážný úraz. Nějakou dobu jsme vůbec nevěděli, co bude. Chyběl kousek a nemusel být mezi námi. Byl to velký stres a obrovská psychická zátěž. Jsem vděčná všem, kteří tu pro mě v tu dobu byli a nabídli mi jakoukoliv pomoc.
Rozhodně bych si nepřála, aby kdokoliv z nich truchlil a začal omezovat svou radost. Naopak, přála bych si, aby sbalili děti, vzali je na výlet, do cukrárny, na kolotoče, něco si s nimi zahráli a žili. Protože nikdo, nikdo z nás neví, co bude zítra. A strach nás před smrtí nezachrání – můžeme si jen užívat každou minutu. V lásce a radosti.
Je tedy otázkou, jestli pozůstalým jakkoliv pomůže, když se začnou sypat i další lidé. Když se přestanou radovat.
Abyste mohli pomáhat, musíte být v pohodě
Jistě, je to zjednodušení. Určitě se můžete sypat a přitom poslat dotčeným rodinám peníze. Pokud ale chcete být oporou konkrétnímu člověku, půjde to o to líp, o co víc se před tím postaráte sami o sebe. O to, aby vám bylo dobře. Abyste byli v pohodě a měli na pomoc energii.
Člověk, který se noří do smutku, padá na něho strach a cítí lítost v pohodě není. Ten, kdo dbá na svou psychohygienu, zvedá si náladu tím, co mu dělá radost, kdo žije a čerpá energii z činností, které ho naplňují, může mnohem líp pomáhat těm, kteří procházejí těžkým obdobím.
Všude se něco děje
Denně se děje spousta utrpení. V Africe umírají děti hlady, ve válkách umírají něčí synové a manželé, civilisti jsou unášeni a mučeni a ženy v Íránu vražděny kvůli “nevhodnému” oblečení.
Tu a tam si někdo mladý vezme život (dokonce děti kvůli známkám) nebo něčí příbuzný zemře při autonehodě nebo na vážnou nemoc.
Svět je plný událostí, které jsou bolestivé nebo děsivé. Dokud je to daleko, můžeme mít pocit, že se nás to netýká. Teď je to ale velmi blízko a najednou se díváme smrti, kterou se tolik snažíme ze života vytěsnit.
Je tedy etické se radovat?
Ano, za mě ano. Je v pořádku, když se kohokoliv dotkne nějaká tragédie – třeba i cizí. Někdo to tak prostě má a je jeho svaté právo se cítit špatně, mít strach, truchlit a omezit zábavu. Ale nepovažuji to za ctnost.
Stejně jako nepovažuji za bezcitnost, pokud se člověk kvůli takovým věcem nesype. Cítí soucit, ale žije dál. Protože dostal ten dar, že žít může – a nechce ho promarnit kvůli něčemu, co neovlivní.
Kdo chce truchlit, ať truchlí – a nechá ostatní se radovat
Smutek a soucit s rodinami obětí je pro mě špatně ve chvíli, kdy začíná být truchlení vynucené – třeba rušením předvánočního programu. Pomůže to někomu nějak? Co dobrého to přinese? Proč šířit negativní emoce dál, tím spíš, když je to přesně to, čeho chtěl střelec dosáhnout?
Ano, rodiny obětí zažívají velkou bolest a rozhodně se neradují (a bude trvat, než se postupně radovat začnou). Ale je to podobné, jako zakázat svatby, když někomu umře partner. Jistě, člověk je v tu chvíli citlivý i na to, když vidí líbající se pár. Je to pochopitelné a je to na místě. Ale neznamená to, že zakážeme líbání, protože to někoho zraňuje.
Je váš vesmír přátelský?
To, jestli věříte, že žijete v přátelském vesmíru, nebo v nepřátelském, vás ovlivňuje skrze podvědomí. Na co se soustředíme, to roste. Asi jako když si koupíte nové auto a najednou mají „všichni okolo“ to samé – nebo vám to alespoň tak přijde.
Soustředit se na to dobré a pozitivní neznamená zavírat oči před utrpením nebo popírat rizika. Jen tomu špatnému nevěnovat víc pozornosti než je potřeba. Zavést bezpečnostní rámy může zvýšit bezpečnost. Ale utápět se několik dní v tom, že je to tragédie, kam ten svět spěje atd. nic dobrého nenese.
Pojďte hledat to dobré
Vnímám, že přátelský vesmír mnoha lidí byl otřesen. A je to pochopitelné. Pojďte s tím něco udělat. Hledat to dobré ve svých životech i ve světě. Cíleně se zaměřit na to pozitivní. Žít. Radovat se. Zářit. A tím přinášet do temnoty světlo, aby se nešířila jako nákaza.
Jak to dobré najít?
Když jsem si procházela těžkým obdobím, potřebovala jsem najít něco, co mě udrží v pozitivních myšlenkách. Každý den jsem se zaměřila na nějakou oblast a zkoumala, co je v ní dobré, co funguje a za to můžu být vděčná.
Z těchto poznámek vznikla e-mailová série Kurz vděčnosti. 21 dnů, během kterých se naučíte hledat důvod k vděčnosti i tam, kde by vás to doteď nenapadlo. Abych vás v těchto dnech podpořila, nabízím vám ho do konce roku 2023 se slevou 33% (zadejte kód pratelskyvesmir ). Po zaplacení vám začnou automaticky chodit e-maily s inspirací (přidejte si adresu pruvodkynenaceste(zavináč)pruvodkynenaceste.cz do povolených adres).
KAM DÁL?
🍀 Stáhněte si pdf na téma Odpuštění – najdete v něm techniku na odpuštění napříč časem a prostorem, kterou používám při sezeních s klienty.
🍀 Sledujte mě na sociálních sítích.
🍀 Přečtěte si, co je to kvantovka, a jak vám díky ní můžu pomoct se strachy a omezujícími přesvědčeními.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
