Nemluv na mě! Aneb co kdybyste nedělali to, co se od vás očekává?
Taky patříte mezi lidi, na které je lepší nemluvit, než se ráno proberou? Já tedy ano. Nicméně, žijeme mezi lidmi. A zatímco rodinní příslušníci si na nás pravděpodobně už zvykli, ne vždycky je možné mít svůj ranní klid. Třeba pokud jezdíte na služební cesty ve více lidech. A nebo pokud si občas zajedete na nějaký kurz – jako já…
Po letech z domu přes noc
Po mnoha letech nočního kojení jsem se dostala přes noc z domu. Dokonce přes čtyři noci. Byla to pro mě taková „novinka“, že jsem první večer odpadla a šla spát ještě před tím, než byl program oficiálně ukončen. A to bývám běžně vzhůru opravdu dlouho.
Rána se mi budou líbit
Pokoj jsem sdílela s dalšími třemi ženami. Ráno jsem je ospalým hlasem pozdravila.
„Tys tam včera nebyla do konce, že?“ zeptala se opatrně po chvíli jedna z nich. „Ne.“ Nechápala jsem, oč jde.
A tak mi žena vysvětlila, že mimo meditační místnost nemáme s nikým mluvit, ani jinak komunikovat. Včetně očního kontaktu. Hm, to beru!
Potkat se a nepozdravit
Pravda, bylo to trochu zvláštní. Pokoje měly společné sociální zařízení, takže jsme se tam po ránu potkávali ve velkém. Ale sklonit hlavu a nevšímat si ostatních pro mě bylo to nejmenší.
Vlastně jsem byla ráda, že po mně nikdo žádnou komunikaci nechce. Nemusela jsem spoustě cizích lidí oplácet jejich přátelské ranní úsměvy, když ještě napůl spím a na usmívání rozhodně ještě nemám náladu. Docela jsem si to užívala.
Asociálka to zvládá
V jídelně to bylo o něco divnější. Ale i tam jsem to zvládla. Přece jen, jsem tak trochu asociálka, která má občas problém se bavit s lidmi, které nezná.
Takto probíhal celý den. Žádná komunikace mimo hlavní program. A taky žádný telefon a internet, abychom měli čas a prostor být jednoduše sami se sebou. Tedy v dobré společnosti a s někým, kdo nám opravdu rozumí – alespoň většinou.
Rebelka vystrkuje růžky
Pokračovali jsme i další ráno. Jupí jé, nemu
set se na nikoho po ránu usmívat jsem si opravdu užívala! Přesto mě napadla naprosto kacířská myšlenka: mohla bych přijít do jídelny a všechny pozdravit! Vznikl z toho zajímavý vnitřní rozhovor:
Já: „Mohla bych přijít do jídelny a hlasitě všem popřát dobré ráno!“
Taky já: „Co by si o tobě řekli?!“
Já: „Ts! No a co!“
Taky já: „No, jak myslíš, ale budeš tím ostatní rušit!“
Já: „Hmm… To bych nechtěla…“
Taky já: „Vidíš! Co by si o tobě řekli?!“
Já: „To je mi buřt! A úplně klidně to můžu udělat!“
Taky já: „No, to úplně klidně můžeš!“
Já: „Tak vidíš…! Když budu chtít, úplně, ÚPLNĚ KLIDNĚ to udělám, ať si o mně myslí, co chtějí!“
Taky já: „Tak to teda udělej …“
Já: „Víš co? Když vím, že úplně klidně můžu, tak už nějak nemám tu potřebu. Mě vlastně naprosto stačí, když vím, že bych mohla. Kdybych chtěla. A že by mi bylo jedno, co by si o mně kdo pomyslel.“
Když můžu, tak nemusím
Vlastně to byl dialog mezi Rebelkou ve mně a Hodnou holkou, která je zvyklá dodržovat pravidla a plnit, co se jí řekne. Bylo osvobozující si uvědomit, že skutečně můžu cokoliv. Včetně porušení „pravidel hry“. Bez ohledu na to, co si o mně kdo pomyslí.
Nic jsem nakonec neřekla. Ne proto, že by Hodná holka vyhrála nebo Rebelka prohrála. Byla jsem svobodná, celistvá a mohla jsem si vybrat. Přestala jsem najednou mít potřebu to udělat.
Udělal to za mě
Nakonec mě překvapil jeden z asistentů – říkejme mu třeba Rudolf. Měla jsem ho zařazeného do škatulky „spořádaný, usedlý poctivec, který TO má v hlavě srovnané“. TO samozřejmě znamená „úplně všechno“.
Přišel do jídelny poslední ze všech a hlasitě nám popřál dobrou chuť. Cože?! Napsala bych, že se rozhostilo ticho. Ale ono by to nebylo přesné, protože to tam už bylo. Mimo ťukání hrníčků, cinkání skleniček a podobných zvuků. A ty neustaly ani poté, co Rudolf pozdravil.
Jako by se nic nestalo
Nestalo se vůbec nic. Nikdo se na něho zděšeně neotočil. Všichni dál v klidu jedli, jako by se nechumelilo (protože ono se ani nechumelilo, byť by to v dubnu na tom místě nebylo nemožné). Dokonce věřím, že si o něm ani nikdo nic divného nebo odsuzujícího nemyslel.
Řekla jsem si tedy, že Rudolf asi prostě zapomněl nebo tak něco. Pravděpodobněji byl ale zvědavý, co to s ostatními udělá – stejně jako já. Akorát on to realizoval. Nebo to měla být provokace, aby nás vyvedl z konceptu. V konečném důsledku je to samozřejmě jedno.
Rebelka se projevila
Moje rebelka se dostala ke slovu u oběda. Přece jen, to jsem „živější“ než po ránu. Rozhodla jsem se, že jedno „Co se stane, když …“ přece jen otestuji. Sedla jsem si naproti Jirky, mladého, pohledného asistenta.
Jak jsem psala výše, byla zapovězená jakákoliv komunikace. Včetně úsměvů a očního kontaktu. Přesto jsem se rozhodla, že ho budu při jídle intenzivně pozorovat.
Tato hra mě bavila
Pokud jste jen trochu vnímaví, tak prostě poznáte, že se na vás někdo dívá. Tím spíš, když to dělá delší dobu. Čekala jsem, co to s ním udělá. Zvedne hlavu a podívá se na mě pohledem ve smyslu: „Do háje, co to děláš?” Odejde od stolu jinam? Neudrží se a řekne mi něco? Nedojí jídlo a odejde?
Držel se statečně. Říkala jsem si, že ho musím strašně štvát. I tentokrát mi problesklo hlavou, co si o mně řekne, ale hrát tuto hru bylo mnohem zajímavější než to řešit.
Když odešel, sedla si naproti mě hlavní lektorka. Vida! Dnes se mi daří! Pokračovala jsem tedy v pozorování, jen s jiným „objektem“. I ona to nesla statečně a ani „nehla brvou“.
Hodná holka to nedala
Rebelka si to užila. Hodná holka to nedala. Takže hned, jak jsem mohla mluvit, šla jsem se oběma omluvit za to, že jsem jim asi strašně lezla na nervy. Oba s tím byli úplně v pohodě. Ostatně, zpracovávat negativní pocity, je jejich pracovní náplní.
Potom přišlo zklamání
Když se kurz přehoupl přes polovinu, byl komunikační zákaz zrušen. Upřímně mě to mrzelo, protože jsem si stávající stav užívala. Vůbec jsem neměla náladu se s ostatními bavit mimo program. Tím spíš, že jsme jeli až do večera, kdy jsem snožmo odpadla do postele.
Přesně to jsem čekala
Následující ráno proběhlo podle očekávání. Na chodbách i v koupelně se všichni zdravili a mile se na sebe usmívali. To fakt není to, co bych potřebovala po ránu zažívat.
Nemusím dělat to, co se ode mě očekává
R
ozhodla jsem se, že tuto hru hrát nebudu. Nebudu se tvářit, jak jsem ráda, že všechny takto po ránu potkávám. Vlastně jsem si díky předchozím dnům dovolila být autentická a nedělat to, co mi není přirozené, i když „se to asi očekává“.
Sklopila jsem hlavu, ostatních si nevšímala, nezdravila, nemluvila s nimi, natož abych se na ně usmívala. Možná na někoho, když se mi zrovna chtělo. Uvědomila jsem si, že není nutné být zdvořilá a přátelská, když jsem po ránu prostě nemluvná a asociální.
A zase se nic nestalo
Stejně jako když jsem, zcela proti pravidlům kurzu i slušnosti, hypnotizovala nebohé strávníky, ani teď se nic nestalo. Nikdo si o mně nešeptal, jaká jsem protivná blbka, nikdo se se mnou nepřestal na programu bavit.
Nepodřizujte svůj život domněnkám
Jedna z dohod Miguela Ruize zní: „Nevytvářejte si domněnky.“ Na tomto kurzu jsem si krásně prožila, jak kolikrát žijeme v zajetí obav, co by si o nás okolí řeklo. Vytváříme si v mysli různé odpovědi, které považujeme za pravděpodobné. Podřizujeme jim svoje chování a tím svůj život.
A přitom, když přestaneme žít podle toho, co si myslíme, že by se stalo, kdybychom byli sami sebou, nestane se nic špatného.
Jen to, že to budeme my.
Co kdybyste tedy přestali dělat to, co se od vás očekává…? Protože mož
Kurz nemůžu jmenovat, protože je jeho obsah tajný, aby si různá překvapení mohli užít i noví účastníci.
Kam dál?
Stáhněte si některý z DÁRKŮ, které jsem pro vás připravila.
Přečtěte si další články z kategorií: osobní rozvoj nebo úspěch a motivace
Zajímá vás osobní rozvoj? Ráda se s vámi potkám ve Fb skupině To, co žiju, tvořím já – skupina pro osobní rozvoj
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
