Domškolákem na zkoušku
Fakt se mi do té školy nechtělo
Stála jsem na zastávce a mrzla. Bylo -10°C a já doprovázela staršího syna do školy. A přemýšlela jsem, jak se tomu následující dny vyhnout.
Poslední roky býval Honza během zimy pořád nemocný. Letos se drží jako ještě nikdy, takže tudy cesta nevedla. Přesto jsem chtěla příští dny prostě zůstat doma.
Jak se tomu vyhnout?
Přemýšlela jsem, že Honzu omluvím „ze zdravotních důvodů“ a nebudu to řešit. Ale co řeknu mu? Do školy chodí rád a pokud tam nepůjde, musím mu vysvětlit, jak je to možné. Nemůžu napsat učitelce, že je nemocný, a mu říct něco jiného. Co kdyby se ho učitelka na nemoc ptala? Vždycky si po víkendu ráno povídají, jak se o víkendu měli. To, že by padla otázka, jestli je už zdravý, je více než pravděpodobné.
Zvítězila pravda
Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Poslala jsem e-mail paní učitelce, že jsem celý den přemýšlela, co jí napsat a že jsem se rozhodla nehledat výmluvy. Vysvětlila jsem, že chci Honzu od středy do pátku nechat doma a udělat z něho „domoškoláka na zkoušku.“ Popsala jsem, že chceme zkoušet mimo jiné waldorfské formy a vysvětlila jsem jí k tomu svoje důvody. Přislíbila jsem, že pak můžu poslat ukázku toho, co jsme dělali.
Byla jsem napnutá…
Napjatě jsem čekala na odpověď. O plánované volno se má žádat předem. Já psala v pondělí v noci (prostě proto, že mě to dřív než v pondělí nenapadlo a chtěla jsem to realizovat v tomto mrazivém týdnu). O volno delší než jeden den se má žádat ředitel. Já psala učitelce a ještě jsem ji až tak moc nežádala, jen jsem napsala, že věřím, že s tím nebude problém. Spoléhala jsem na to, že „kdyby cokoliv,“ tak je Honza v přípravné třídě, tedy podle zákona je předškolák. U těch se počet zameškaných hodin neřeší a stačí, když je rodiče omluví. Jakkoliv.
Přesto se mi ulevilo, když mi paní učitelka poděkovala za upřímnost a napsala, že proti tomu nic nemá a že bude zvědavá na nějakou ukázku forem.
Honzu škola baví, ALE…
Ještě než budu sdílet své pocity z našeho „projektu“ domácí školy na zkoušku, zmíním se o Honzově škole. Jak už jsem uvedla, chodí Honza do přípravné třídy. Pro spoustu lidí je to neznámá záležitost a já sama o ní ještě před rokem nevěděla. Jedná se o řešení pro děti, které jsou už „velké na školku,“ ale přitom jim prospěje, aby ještě nenastoupily do školy. Jak jsme se k přípravné třídě dostali, popisuji v sérii článků Cesta za ideální školou.
Honza je ve škole nadšený, pomineme-li občasné konflikty s jedním spolužákem. Chodí do ní rád. Paní učitelka je anděl (a speciální pedagog k tomu) a nemůžu na její adresu říct nic špatného. Diskutovat by se samozřejmě dalo o systému odměn za „nezlobení.“ Nicméně i když jsem spíš pro podporu vnitřní motivace atd., tak mi to „nerve žíly“ natolik, abych z toho špatně spala. Ze všech variant, které se ohledně vzdělání nabízely, pro nás všechny byla tato nejvíc přijatelná a akceptuji ji i se systémem odměn.
„Mami, chci být s tebou…!“
Největším problémem školy je pro Honzu to, že v ní nemůže být se mnou. Ze začátku mu to nevadilo. Postupem času jsem ale některá rána začala poslouchat stesky, že chce být se mnou a s Ondrou. Otázkou je, do jaké míry se dítě jeho věku „má obejít bez matky“. A kdo vlastně rozhoduje o tom, jestli někdo něco „má“ nebo „nemá,“ co je „správné,“ „vhodné“ nebo naopak „nesprávné“ a „nevhodné“ …?
Nejhůř to nese brácha
U šestiletého dítěte se můžeme bavit o tom, že mu (možná??) prospívá, když tráví nějaký čas bez rodičů (Jak dlouho? Jak často…?). Hůř je na tom tříletý syn, kterému „nejde do hlavy,“ proč Honzu ve škole zavřeli. Opakovaně je z toho po ránu smutný. Nedává mu to smysl. A je pro mě těžké mu to vysvětlit co nejpravdivěji a přitom adekvátně jeho věku…
Domácí škola?
Honza ví, že existují děti, kteří do školy nechodí. Mimo jiné proto, že jsem mu nechtěla tvrdit, že „všechny děti musejí chodit do školy.“ Sám od sebe o tuto variantu projevil zájem pouze jednou, když mu nechutnal školní oběd. Takže jsme nakonec skončili u debaty o tom, jestli bude nebo nebude chodit do školní jídelny.
Když jsem mu ale řekla o svém plánu, že bude 3 dny „domoškolákem“ (jak dětem v domácím vzdělávání říká), tak byl nadšený. Především z toho, že budeme spolu.
Jak to tedy probíhalo?
Sleduji debaty rodičů, kteří mají děti v domácím vzdělávání. Pozoruji, že ve většině případů se domácí vzdělávání z velké části odvíjí od toho, co dítě aktuálně zajímá. Plus je potřeba se zařídit tak, aby bylo splněno vše potřebné pro přezkoušení.
Tím, že náš pokus trval jen 3 dny, jsme osnovy neřešili. Jediné, co bylo skutečně v plánu, byly waldorfské formy, které jsem v e-mailu zmínila paní učitelce. Zbytek byl kombinací mých a Honzových návrhů.
Dny plynuly tak, jak se nám chtělo a jak jsme se domluvili. Byl čas na učení, hru, nákup a vaření. A byl tehdy, kdy jsme to tak chtěli. Mimo jiné byl čas i na to, abychom si s Honzou zahráli šachy. Před tím ale učil bráchu stavět figurky…
Ranní bonus nejen pro mámu
Osobně jsem si nejvíc užila rána. Kluci mě nechali spát déle než když chodíme do školy. Hráli si, případně si dali nachystanou snídani. Pozdější vstávání pro mě znamenalo víc spánku a tedy víc energie, abych se klukům mohla věnovat naplno, s nadšením a s úsměvem.
Ranní ne-vstávání si užili i kluci, protože je nikdo nepopoháněl. Vše bylo v klidu. Mohli zůstat v pyžamu a nikomu a ničemu to nevadilo.
Učení „na míru“
Skvělé na „domškole“ bylo to, že se Honza učil to, co ho opravdu zajímalo. Mezi prvními přišla na řadu knížka o přírodě. Poté jsme se bavili o lidském těle. Dívali jsme se na Byl jednou jeden život, ale také si prohlíželi knížky. Shodou okolností nám tyto dny přišly nové knížky jak o těle, tak o přírodě. Četli jsme si tedy například o tom, jestli ryby čůrají a jestli je možné poslouchat kolenem.
Honza se zajímal o chrupavku, kterou jim paní učitelka ve škole zmiňovala (nebo ji postřehl v dílu Byl jednou jeden život, který sledovali ve škole). Tak jsme se bavili o tom, kde jsou v těle chrupavky, dívali se na chrupavku prasečího kolena a ušní chrupavku jiného zvířete pod mikroskopem (jednalo se o obrázek z mikroskopu na Internetu). Od toho jsme se dostali například k tomu, co je to mikroskop, jak vypadá atd. Bylo fascinující nechat naše debaty plynout a pozorovat, k čemu všemu se dostáváme.
Waldorfské formy
Loni jsme hlásili Honzu do waldorfské školy. Díky tomu se manžel dostal na waldorfský den pro rodiče, kde se seznámil s tzv. formami. Zaujalo mě na nich mimo jiné to, že je děti kreslí levou i pravou rukou.
Když Honza nastupoval ve čtyřech letech do školky, preferoval levou ruku. Pro držení pastelek i čehokoliv jiného. I když ho ve školce prý nepřeučovali, začal brát pastelky do pravé. Vysvětlil mi, že „se to tak dělá“. Při tomto argumentu jsem trochu nadskočila, ale když si na pravé trval, tak jsem ho u toho nechala.
Co se týče grafomotoriky, je potřeba říct, že má Honza jiné přednosti. Vzhledem k tomu, že je jeho táta (přeučovaný) levák a mladší brácha ve třech letech taky preferuje levou, vede mě to k úvaze, jestli jeho grafomotorika nesouvisí s přechodem na psaní pravou rukou, ke kterému ve školce došlo. Chtěla jsem tedy zkusit waldorfské formy, aby si při nich vyzkoušel kreslení oběma rukama.
Tak trochu po svém
Ke kreslení forem se mi podařilo zjistit jen informace od manžela. Měla jsem i málo vzorů forem pro první třídu. Nicméně jsem se nenechala odradit a zkusili jsme to.
Na Internetu jsem pro první třídu našla tvary jako trojúhelník s obráceným trojúhelníkem a oblouky v trojúhelníku a v obdélníku. Začali jsme tedy těmito tvary.
Pak jsme dělili strany trojúhelníku na poloviny a třetiny a při té příležitosti se bavili o trojúhelníku rovnostranném, rovnoramenném a pravoúhlém. Oba jsme měli radost ze vznikajících tvarů. A Ondra se snažil taky.
Až 3. den „domškoly“ jsem našla skutečně ty nejjednodušší prvňácké formy jako různé druhy čar a oblouků. To už Honzu tolik nebavilo, protože to nemělo ten efekt.
Příliš ho nebavil ani nácvik vlnek, spirál a kliček, přičemž to bylo právě to, co by mu prospělo nejvíc. Pak mě ale překvapil, když sám od sebe přišel s obrázkem, kde se střídaly velké a malé kličky. Navíc věděl, že jsou ty kličky podobné písmenkům. „Co jsem napsal?“ Pobavilo ho, když zjistil, že se mu podařilo napsat: „elelelele“.
Mělo to výsledek
Zjistila jsem, že rozdíl mezi levou a pravou rukou je u Honzy minimální. Tu a tam vypadaly dokonce lépe čáry, nakreslené levou rukou. Nejvíc mě ovšem překvapilo to, že po dvou dnech kreslení začal Honza při krájení zeleniny brát nůž do levé ruky. Stejně tak se snažil o stříhání levou, ale máme doma jen nůžky pro praváky. Věřím, že to mělo smysl a chci v tom pokračovat i nadále.
Písmenka na víc způsobů
Další aktivitou bylo modelování z barevného včelího vosku. Vůbec jsem nečekala, že je tak náročný na zpracování a že vyžaduje dost síly. Modelovali jsme čísla a písmena, zjistili jsme, že když otočíme jedničku a trochu ji zaoblíme, máme z ní velké tiskací J, přičemž Jednička na to J začíná. Dělali jsme Z z čísla 2. V ypsilonu viděl prak.
Potom jsme se na písmena dívali ve Ferdově slabikáři. Jsou tam znázorněny s obrázkem něčeho, co připomínají (A jako houpačka, C jako rohlík), s básničkou a je tam k nim jejich tištěná i psaná podoba.
Společné vaření
Mimo učení jsme společně vařili. Tím jsme se dostali k dalším zajímavým tématům, jako je složení potravin. A od toho třeba k palmovému oleji a kácení pralesů.
Honza chtěl jeden oběd vařit sám. Bohužel v jeho dětských kuchařkách nebylo téměř žádné hlavní jídlo. Nakonec jsme tedy skončili u párků v listovém těstě, což není zrovna vrchol zdravé stravy. Na druhou stranu nic, co by se nedalo občas přežít. Alespoň jsme sehnali párky „bez éček.“ Honza měl radost, že má výjimečně doma něco takového (uzeniny jedí zřídka) a ještě na sebe byl hrdý, že se dokázal postarat o oběd. A to včetně nákupu (seznam toho, co potřebuje koupit, si maloval).
Podrobný zápis
Zajímalo mě, co všechno za ty 3 dny zvládneme. Zapisovali jsme si tedy všechny činnosti. Honza k nim vždy napsal pořadové číslo a nakreslil nějaký malý obrázek, který aktivitu charakterizoval. Trénoval tak tedy nejen psaní jednotlivých číslic, ale dostali jsme se i k pojmu řadové číslovky. Seznam aktivit a několik listů forem pak donesl do školy paní učitelce.
Víc než jen učení
Mimo učení si Honza samozřejmě hrál. Byl se mnou i s bráchou. Měli jsme na sebe víc času a energie (denně jsme ušetřili víc než hodinu času). Vše probíhalo v klidu, pohodě a beze stresu. Ten míváme zejména ráno, kdy mají kluci úplně jinou představu o to, co by chtěli dělat. Bez ohledu na to, jak brzo vstanou, chtějí trávit ráno hrou. A v pyžamu. Během domácí školy bylo úplně jedno, že v něm trávili celé dopoledne.
Jaké to mělo výhody?
- úsporu času (minimálně hodinu denně)
- víc spánku = víc energie
- odbourání ranního stresu pro všechny
- Honzovi nebylo smutno po mně a bráchovi
- Ondra nebyl smutný, že mu Honzu zavřeli ve škole
- společné vaření
- možnost učit se to, co Honzu aktuálně zajímalo
- trávili jsme spolu víc času než obvykle
- v tom, co Honzu zajímalo, jsme se dostali do hloubky víc než ve škole
- byla podporovaná Honzova vnitřní motivace
- nebyl hodnocený za výkon (netýká se přípravné třídy, ale školy obecně)
Zůstat u domácího vzdělávání?
Nabízí se otázka, jestli bych chtěla u domácího vzdělávání zůstat. V tuto chvíli ne. Ale dovedu si tuto variantu v budoucnu představit. Zejména ve chvíli, kdy bychom se stěhovali a nenašli školu podle svých představ.
Pokud by se měl Honza učit doma, považovala bych za zásadní zařídit, aby byl v nějakém jiném kolektivu vrstevníků (nyní navštěvuje kroužky v budově školy). Stejně tak bych se musela cíleně zaměřit i na to, abychom měli pravidelně dostatek pohybu – cesta do školy nás nyní „vytáhne ven“ za každého počasí.
Těch úskalí by bylo určitě víc, včetně toho, že by se Honza musel učit i věci, které ho nebaví a které se mu nechtějí dělat (unschooling u nás prostě nefunguje). A bylo by na mně ho k tomu namotivovat.
Posledním problémem by byla organizace času. Tak, abych se mohla věnovat Honzovi podle jeho potřeb, jeho mladšímu bratrovi, případně dalšímu dítěti, o kterém uvažujeme. Abychom byli všichni spolu a přitom abych měla čas na každé dítě zvlášť. Stejně jako manžel. K tomu čas sama pro sebe a čas sama s manželem. Čas na spánek a čas na práci. Posun podnikání tak, abych z něj měla skutečně příjem (nyní jsem na rodičovské dovolené a co se týče podnikání, tak příjmy jsou zatím převýšeny investicemi zpět).
Co jsem si z toho odnesla?
Po této zkušenosti považuji domácí vzdělávání za zajímavou alternativu a schůdnou cestu. Jako největší omezení vidím svázanost školními osnovami a obtížné kombinování s pracovním životem. Chápu, že se časem nároky dětí na čas rodičů snižují. Ideálním řešením je pro mě možnost „mít to takto alespoň občas.“ V tuto chvíli bych si dovedla představit třeba 3 dny v kuse 1x za 2 týdny.
Držím pěsti všem, kteří se odhodlali do toho jít naplno.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
