Jak jsem se začala zajímat o porody
Ani nevím, kolik let mi bylo, a co mě k tomu vedlo. Nicméně svoje dětství dělím na období „než jsem začala nosit brýle“ a „když už jsem brýle měla“. Tím mezníkem bylo asi 7 let. A jsem přesvědčená, že tato úvaha proběhla ještě v období „bez brýlí“ – odhadem mezi pátým a šestým rokem. Jsem si jistá, že jsem tehdy ještě neměla sestru, takže to určitě nebylo víc než 6.
Tehdy jsem přemýšlela o tom, jestli jsem radši, že jsem holčička, nebo jestli bych byla radši kluk. Vyhodnotila jsem to tak, že holky sice musí rodit, ale kluci zase musí na vojnu. Takže být holčička je asi přece jenom lepší… Opravdu nevím, jak dítěti přijdou takové myšlenky na mysl. Jisté je to, že jsem už takhle malá považovala porod za „to nejhorší, co může ženu v životě potkat.“ A vlastně ani nevím proč. Nevím o tom, že by mě tímto někdo strašil. Tehdy jsem to ale uzavřela a víc se touto tématikou nezaobírala.
Když jsem v pubertě přemýšlela o dětech, říkala jsem si, že bych chtěla první dítě tak do pětadvaceti let. To je přece ideální, ve třiceti už roste riziko Downova syndromu atd. (vyžívala jsem se tehdy v biologii). Ale porod jsem stále nějak neřešila. Vlastně tu a tam asi ano. Pamatuji si, jak jsem kdysi přemýšlela, proč jsou u nás doktoři „takoví řezníci,“ že ženu nechají trpět, aniž by jí dali epidurál, který je v některých „civilizovaných“ zemích světa „úplně normální.“
Pak jsem nastoupila na vysokou. Studovala jsem fyzioterapii. Ve druháku nás učila magistra, která se čerstvě vrátila z rodičovské. Ani nevím, proč se o tom jednoho dne začala bavit, ale vykládala nám, jak ji při porodu nastřihli a jak pak mohla sedět jen na půlce zadku. Teď s odstupem si říkám, že si tím zřejmě zpracovávala trauma z tohoto zážitku. Tehdy jsem netušila, proč to plete do výuky (jsem přesvědčená, že to bylo mimo téma). A hlavně mi to přišlo velice brutální – ta představa, že je žena střižená do intimních míst. Později jsem se pak dozvěděla, že se to dělá „za živa,“ protože je to při kontrakci, přes kterou to žena ani necítí. Přemýšlela jsem, co to musí být za brutální bolest, když žena necítí, že je střižena do svalu.
Někdy v tomto období mě ale některá z žen (nevím, jestli tato magistra nebo někdo jiný) uklidnila, že „uřvané scény“ porodů ve filmech jsou absolutně mimo, protože sestry NENECHAJÍ ženu, aby takto řvala – musí přece dýchat a soustředit se na porod. Tak jo, tak když žena tak strašně neřve, tak to třeba TAK brutální není… Přesto ve mně obavy z porodu pořád byly. Máma mě uklidňovala tím, že to přežily všechny, tak já to přežiju zaručeně taky.
Ve 22 letech jsem se vdala. Ve 23 jsem absolvovala profesní kurz Cvičení v těhotenství a šestinedělí. Na kurzu jsem získala pocit, že z těhotenství „nemůže vzejít normální ženská“. Spadne jí nožní klenba povolením vaziva, zvětší se jí tím noha – a vůbec nastane spousta změn, proti kterým se sice cvičením snažíme bojovat, ale nemůžeme jim zabránit. Zásadní pro mě ale byla informace o porodu ve vertikální poloze, kdy ženě pomáhá gravitace.
Čas letěl. První dítě v 25 letech, to znamená tak ve 24 letech počít. Začala jsem se tedy o těhotenství a porod zajímat víc. Pořád to bylo něco, co mě dost děsilo. Zejména strašák jménem epiziotomie. Na klidu mi nepřidal ani pan doktor Pařízek, který ve své knížce pro těhotné popisoval, jak žena přijede do porodnice s „krutými bolestmi“. To opravdu není dobrá reklama na těhotenství. Mám navíc bujnou představivost, takže už jen při čtení tohoto slovního spojení jsem skoro omdlívala.
Pořád tu ale byly vertikální polohy, které mohly zachránit alespoň tu epiziotomii. K těm ale doktor Pařízek, uznávaná autorita internetové poradny pro těhotné, psal, jak jsou naopak velmi nebezpečné. Líčil, jak při porodu v takové poloze hrozí natržení ženy až po konečník. Cože? To neznělo méně brutálně než epiziotomie…
Položila jsem se do studia problematiky na Internetu. Našla jsem Aperio, které mělo na svém webu i (tehdy aktuální) informace o porodnicích. Nejbližší porodnice měla 78% nástřihů. Cože??? Na druhou stranu psali, že druhou nejčastější polohou pro porod je porod na porodní stoličce (podotýkám, že se psal rok 2007). Takže vertikální poloha by šla.
Pořád mi to ale vrtalo hlavou, jak je to s těmi polohami doopravdy, jestli poloha ve vertikále chrání hráz a snižuje riziko (toho brutálního) nástřihu a nebo jestli je to naopak zlo všech zel, při kterém žena riskuje, že se natrhne až po zadek. Koho se zeptat?
Měla jsem relativní důvěru v tehdejší gynekoložku, která, mimo jiné, v dané porodnici sloužila. Když jsem se jí zeptala, odpověděla mi: „Podívejte, v první době si dělejte třeba stojky, ve druhé budete stejně ležet na zádech!“ Nedozvěděla jsem se tedy nic. Vlastně ano. Že tady něco smrdí, jestliže je podle internetu „2. nejčastější poloha v sedě na porodní stoličce“ a přitom „stejně budu ležet na zádech.“ Byl to svým způsobem začátek mého prozření.
Dalším studiem jsem se dostala k materiálům jako je film Orgastický porod, které mi ledasco vysvětlily. Zejména právě tento film. Dozvěděla jsem se tam nejen o tom, jak je to s epidurálem, ale mnoho dalšího. Viděla jsem tam rozdíl mezi porodem v porodnici, s nohama nahoře, a mezi porodem v klidu a v soukromí.
Když jsem přešla k novému gynekologovi (který pracoval ve stejné porodnici), tento film jsem mu věnovala. Jeden večer mi telefonoval. Byl z toho třičtvrtěhodinový hovor na toto téma, kdy souhlasil s nadužíváním epidurálu a jeho riziky i s tím, že nejsou ženy respektovány a není jim poskytnuto klidné, intimní prostředí. Přislíbil mi, že při porodu se budu moct pohybovat, měnit polohy a v podstatě si „dělat, co chci.“ „Akorát na závěr půjdete na chvilku nahoru, abychom mohli udělat všechny potřebné úkony…“ Tak jo, tomu se říká diplomacie… „V první době porodní si dělejte třeba stojky, ve druhé budete stejně ležet na zádech.“ Ale je fakt, že v jeho podání to znělo podstatně líp. Bohužel, na obsahu to nic neměnilo…
Život pak nabral jiné obrátky, než jak jsem si ho nalinkovala. Nejdřív jsem se na dítě necítila, pak byl manžel bez práce a když jsem se na dítě cítit začala, tak se dostalo manželství do stavu, který se nám nepodařilo zachránit.
Když jsem novému partnerovi pouštěla Orgasmický porod, komentovala jsem to, že bych si sice netroufla rodit doma, ale tak, jak tam ukazovali nemocniční porody, bych to taky nechtěla. „A proč doma ne?“ zeptal se…
Život se dál vyvíjel jiným směrem, než jsem si představovala. Stala jsem se sice poučenou „budoucí rodičkou,“ nicméně osud nás zavál do zahraničí (do Řecka). Přesto, že jsem měla skvělého gynekologa, co se jeho přístupu v průběhu těhotenství týče, u porodu bylo všechno jinak. Nebylo možné během porodu racionálně argumentovat, navíc v cizím jazyce. Narazila jsem na to, že i přes modernost tamní kliniky jsme v ČR dál alespoň ve věcech jako je úleva od bolesti ve sprše nebo ve vaně, možnost změny polohy atd. (rok 2012).
Po stěhování zpět do ČR jsem se poprvé setkala se ženami, které rodily doma. Jednalo se o neformální setkání – a to, co říkaly, mi dávalo smysl. Bohužel se mi nepodařilo zajistit si porodní asistentku (jejíž zajištění navíc není v ČR oficiálně možné), takže jsem rodila 2015 opět v nemocnici. Oproti Řecku jsem měla alespoň klid, přítmí a po sále jsem si mohla pohopsávat na míči. Zásadním rozdílem pak byl dvouhodinový, nerušený bonding. Nutno podotknout, že toto všechno bylo pouze díky porodnímu přání, které jsem měla sepsané.
Je rok 2017. Kam jsme se posunuli od roku 2005, kdy jsem se začala o porody poprvé více zajímat?
Některé porodní sály jsou „víc jako doma“ – mají televizi, sedačku, křeslo, tapety a nebo alespoň zdi v lososové barvě. Nebo v nějaké podobné. Objevují se porodnice, kde děti nejsou po porodu měřeny, aby nedošlo k poškození kyčlí (vím asi o dvou, kde je to standard). Otec u porodu je zcela běžnou záležitostí. Některé porodnice si přestaly lpět na zákazech jídla a pití během porodu. Obávám se ale, že tím změny, týkající se všech žen, končí.
No a potom tu máme ještě další změny. Ty ale nešly „shora“ – od lékařů, ale od žen. Ty si začaly psát porodní plány / porodní přání. Ty znalejší pak Dříve vyslovené přání. Začaly mít na zdravotníky požadavky. Bonding. Volba polohy. Neměřit a nevážit.
Partner u císařského řezu. Bonding po císařském řezu s tatínkem. Omezení monitorů. Většina z těchto přání neobsahuje nic (nebo nic moc) navíc oproti doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) pro fyziologický porod. Některé děti nebyly koupány a měřeny. Objevilo se pár nemocničních lotosových porodů a několik málo žen si domů odneslo placentu (obojí vzácně). Přibylo žen, které mají u porodu dulu a objevily se soukromé porodní asistentky, které ženy k porodům doprovázejí. Za částku, která je sice odpovídající co do náročnosti práce, vzhledem k pohotovosti atd., ale která pro většinu těhotných není nezanedbatelná.
Už když jsem se o porody zajímat začala, tak doporučení (WHO) ohledně fyziologického porodu nebylo žádnou novinkou. Ještě o 12 let později není dodržování těchto doporučení standardem. Přitom ženy od lékařů slýchají, že byl postup zdravotníků „lege artis“. Jestliže tento pojem má znamenat: „V souladu s nejnovějšími poznatky,“ mám pocit, že čeští lékaři trochu zaspali dobu.
Jsem zvědavá, jakým směrem se bude české porodnictví ubírat a jak dlouho bude trvat, než lékaři své „nejnovější poznatky“ zaktualizují. Než překonají své strachy ze změn, strachy ze ztráty kontroly a uznají, že některé věci možná opravdu nebyly úplně správně a že je jde dělat jinak. Než z rodících žen přestanou být „pacientky,“ které mají pokud možno „držet pusu a krok“ a moc nevymýšlet a stanou se z nich klientky, jejichž přání, potřeby a pohodlí jsou přednější než pohodlí zdravotníků („Snad si nemyslíte, že pod váma bude paní doktorka ležet?!“).
Změna přichází jen pomalu. Ale každá žena, která se chystá na porod, k ní může přispět. Tím, že bude vyžadovat, aby k ní bylo přistupováno s úctou, respektem a dle nejnovějších poznatků o tom, co je pro ni a pro dítě dobré. Ne podle českého „lege artis“. Podle skutečně nových poznatků…
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – SDÍLEJTE HO na sociálních sítích 😉
Kam dál?
Přečtěte si další články z kategorie zdraví.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila. Najdete zde například brožuru o pánevním dnu a nebo o tom, jak jsem se začala zajímat o očkování – a k čemu jsem dospěla.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
