Přechodový rituál před školkou aneb Jak šel Honza do světa
Před několika měsíci jsem četla článek o přechodových rituálech pro kluky. Byl tam popisovaný první rituál v 7 letech. Máme doma čtyřletého syna, který nastupuje od září do školky a já si uvědomila, že potřebuji udělat rituál při této příležitosti. On se do školky těší, doma je mu to už malé. Těší se za kamarádem, který do školky už rok chodí, těší se, jak bude s dětmi na zahradě. Vím, že potřebuje děti, že si rozšíří obzory například o různé výtvarné činnosti, na které mě moc neužije a že mu školka v mnoha ohledech prospěje. Ostatně proto ho do ní posíláme, jinak by mohl být doma s mladším bratrem.
Přesto si uvědomuji, že se jedná o zlomový okamžik. Už nikdy spolu nebudeme trávit tolik času jako doteď. Můj vliv na něj klesne a přibydou vlivy spousty dalších lidí. Je možné, že se moje názory na výchovu nebudou ve všem shodovat s názory učitelek. Vzniknou nové situace, se kterými se bude muset vyrovnat jak syn, tak my jako rodiče. Významnost tohoto okamžiku si možná uvědomuji víc já než syn. Proto jsem vnímala, že potřebuji udělat přechodový rituál i kvůli sobě.
Napadlo mě, že bychom mohli dát synovi nůž rybičku. Našla jsem výrobce, který nabízel k nožíku i krabičku a text na krabičku i čepel. Při nezávazné konzultaci mi udělali návrh, který mě až dojal. Zejména rytinou: „Honzíkovi od táty“ na čepeli. Dárek, který byl původně za pár korun, získal rázem jinou cenu, nicméně i mnohem vyšší hodnotu.
Vesmír pracuje úžasným způsobem, takže manžel tou dobou „náhodou“ narazil na kurz Montessori nejen pro muže, kde se (zejména) otcové učili, jak učit děti zacházet s noži a podobnými potenciálně nebezpečnými předměty. Kurz ho zaujal natolik, že se na něj přihlásil.
Nástup do školky se blíží, takže jsme využili příjemného počasí a naplánovali náš rituál na dnešek. Abych byla zapojená i já, upekla jsem synovi buchty s mákem. Vnímala jsem to jako jeho symbolické vyslání do světa. U pečení mi asistoval. 
Uvědomila jsem si, že ho pohádky o Honzovi zatím minuly. Stručně jsem mu tedy povykládala, že jsou pohádky o Honzovi, který je doma za pecí a nic nedělá. Tak mu máma napeče buchty a pošle ho do světa. On se tam něco naučí a vezme si většinou za ženu princeznu. Syn mě hned doplnil: „A stane se králem!“ „Jo! …A když jdeš do té školky, tak to je podobné jako když jdeš do světa…“ Tomu se syn bránil, že to podobné není. Ale když jsem mu řekla, že půjde s tátou na chlapskou výpravu, tak souhlasil.
Zabalila jsem buchty do šátku a svázala do ranečku. Když jsem se se synem loučila, nějak asi zavnímal výjimečnost situace a řekl mi, že mě miluje (předběhl mě těsně, akorát jsem to šla říct já jemu). I když to běžně nedělám, udělala jsem mu symbolický křížek na čelo a řekla mu, ať se opatruje. Pak jsem jim už jen zamávala z okna a uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že můžu být doma alespoň s mladším synem.
Když se chlapi vrátili, líčil mi syn, jak si udělali oheň a dostal nůž. Oheň zapaloval sám a podařilo se mu to 2. sirkou a bez papíru. Manžel pak vykládal, jak si syn chtěl hned krájet buchty: „Musím si je nakrájet. MÝM VLASTNÍM nožem!“ Tento okamžik byl příliš emotivní i pro manžela…
Dnes jsem poprvé pekla buchty s mákem. A poprvé se mi povedly kynuté buchty lehké jako peříčko. Připomíná mi to moudrost, že děti mají dostat kořeny a křídla. Doufám, že dokážeme dát našim dětem obojí…
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj s přáteli na sociálních sítích 🙂
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Kam dál?
Přečtěte si další články v rubrikách děti a výchova, knihy o výchově nebo knihy pro děti.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
