Sebe(ne)láska, chudoba a pohádky
Náš téměř pětiletý syn vystupoval se sborečkem mateřské školy v místním kulturním centru. Po vystoupení jsme si prošli velikonoční dílničky a i když už byl mladší syn unavený, počkali jsme si do 10.30 na pohádku. Na jednu stranu toho lituji – na druhou stranu jsem ráda, že vím, co se lidem předkládá. O čem tedy byla pohádka?
Josífek byl velmi šikovným a oblíbeným kominíkem na maloměstě. Práce mu příliš nevynášela, ale bavila ho. Chystal se, že své milé, místní pekařce, našetří na snubní prstýnek, a neprozřetelně jí to prozradil.
Krátce na to byl Josífek za svou píli odměněn výhrou v soutěži o nejpracovitějšího občana města. To obnášelo obdržení řádu, významný finanční obnos a pozvání ke starostovi na večeři. S nadšením tuto novinu sděloval své milé. Byla sice ráda, ale nepovažovala to nutně za jediné téma dne. Josífek doteď samým šetřením z malého výdělku na snubní prstýnek neměl dostatek prostředků, aby se staral i o sebe. Chodil v otrhaných šatech a mimořádný příjem v kombinaci s večeří u starosty považoval za skvělou příležitost, jak pořídit jednou něco i pro sebe. To mu jeho milá vyčetla a poukázala na to, jak je nové oblečení drahé. Byla viditelně rozčarovaná z toho, že nákup slibovaného prstýnku nebyl tím prvním, co jejího milého napadlo. Josífek dokonce zašel tak daleko, že si u švadleny objednal oděv, který bude slušivý a kvalitní, bez ohledu na jeho cenu.
Nadšen tím, že může být jeho práce někým oceněna a finančně hodnocená lépe než doposud, rozhodl se Josífek, že půjde do světa, aby za svou práci získal ještě větší řád (uznání) a ještě vyšší odměnu.
Na tomto místě nutno podotknout, že svět není černobílý a i když je v pořádku, aby šel člověk za svými sny, je dobrým nápadem to s partnerem prokonzultovat – nebo mu to alespoň oznámit citlivě. Vzhledem k tomu, že zatím nebyli manželé a Josífkova milá měla vlastní podnikání (pekárnu), těžko se bavit na téma, jestli ho měla následovat nebo ne. Tady by bylo pěkné, kdyby dotyčný jednal méně impulzivně a s partnerkou si promluvil o tom, co bude s jejich vztahem. Pokud ovšem trval jeho zájem o partnerství se ženou, která myslí jen na sebe a vyčte mu i to, že chce vyměnit otrhané oblečení za nové, když se mu po finanční stránce naskytla taková příležitost.
Josífek tedy přítelkyni oznámil, že odchází do světa. O víc se nezajímal. A zatímco se skutečně dočkal uznání, většího řádu a vydělal si tolik, že už nikdy nemusel (při zachování nízké životní úrovně) pracovat, městečku se nedařilo dobře. Evidentně mělo vysokou míru zaměstnanosti a pokud někdo zaměstnaný nebyl, tak se do práce kominíka stejně nehrnul. Otázka je, jaké podmínky a motivaci mu pro to město poskytlo. O tom, že by starosta podnikl nějaké aktivní kroky k zajištění kominíka, například vypsal výběrové řízení a nebo nabídl pro tuto profesi nějaké benefity, tu nebyla ani zmínka.
Komíny ve městě byly tedy zanesené, v pecích se nedalo topit, pekařka nemohla péct, takže přišel hlad, bez práce byl i kovář a švadlena se nachladila, jak jí u šicího stroje mrzly prsty. Aby byl Josífek za svou touhu po úspěchu potrestán, až se vrátí, unesl jeho (bývalou?) přítelkyni Čmoudimil, který se usadil v zanesených komínech. Bylo to ve chvíli, kdy se snažila si komín vyčistit sama (protože, když to neudělá chlap, tak přece ženské nezbývá nic jiného, než to udělat sama, že…).
Když se Josífek, jakožto úspěšný muž, který je až do smrti díky své píli a šikovnosti finančně zajištěný, vrátil domů, vidí tu spoušť, která bez něho nastala. Nakonec si uvědomí, že jeho milá je důležitější než všechny peníze, kterých je najednou ochotný se vzdát, jen aby ji získal zpět. Ačkoliv z ničeho nevyplynulo, že by o peníze při záchraně přítelkyně přišel (a tedy byl stále až do smrti finančně zabezpečený), vrátil se zpět ke špatně placené práci, ve které míval kolikrát problém najít si chvíli času alespoň na svačinu. Ale své milé koupil prstýnek, uvědomil si, co je v životě důležité, stal se opět správným chlapcem bez velkých ambic, pravidelně trávícím spoustu času v práci a všichni byli spokojení.
A to je konec, děti. Pohádky i velkých snů.
Rodiče si pohádku hlasitě pochvalovali. Někteří děkovali dokonce přímo (oběma) hercům, kteří jsou pravděpodobně jedinými členy divadla (a tedy i rozhodují i o tom, co budou hrát). „Ta byla pěkná, taková duchovní,“ libovala si jedna maminka. Mně z toho bylo krapet nevolno.
V autě jsem se syna ptala, jestli bylo v pořádku, že si Josífek koupil nové oblečení. Masírován pohádkou nejdřív vyhrkl, že ne. Okamžitě se ale opravil, že to v pořádku bylo. Řekla jsem mu, že podle mě skutečně bylo – je v pořádku si koupit nové oblečení, když to staré je otrhané. Tím spíš ve chvíli, kdy má jít člověk někam do společnosti, ve které by otrhané oblečení nebylo přijatelné už vůbec. Navíc na to přece měl penízky. Probrali jsme tak ještě některé další momenty pohádky. Trochu mě děsí, když vidím, co je dětem v některých pohádkách cpáno do hlavy. Tady jsem našla:
– myslet na sebe je špatné (ona chtěla prstýnek, ale on koupil PRO SEBE oblečení – a ještě drahé!)
– je v pořádku na sobě šetřit (kdyby té švadleně aspoň neříkal, ať na cenu nehledí…)
– když už člověk náhodou něco kupuje, nemělo by to být zbytečně drahé, i za cenu kvality (viz výš)
– řadový dělník je nenahraditelný (stejně tak OSVČ – nemůže si dovolit vzít si ani delší dovolenou)
– je špatně mít nějaké ambice a jít za svými sny
– vydělat peníze „dopředu“ a pak už nepracovat je naprosto nemyslitelné (no jak by k tomu přišli ostatní, kteří tak dobří nebyli a nic mimořádného nikdy nedostali?).
Prostě Josífek nemá hledět na svoje potřeby (oblečení) a touhy (poznat svět, být oceněný), má se starat pouze o blaho okolí (pořídit partnerce prstýnek, protože ho chce, vzít si ji, protože ho chce, vymetat komíny, protože to nikdo jiný nedělá) a pokud to náhodou neudělá, tak je tím špatným (ať už v realitě za nevymetené komíny a neobsazené místo pro kominíka může kdokoliv). A taky má chodit do práce. Žádné vymýšlení si.
Aby byl efekt pohádky očividný, byl pod jevištěm panel s výrobky, které herci nabízeli. Těžko hodnotit cenu 25 Kč za fotomagnetku. Ale 20 Kč za náušnice z bižuterie je hodně nízká cena. Inu, pokud si nevážíme sami sebe, svého času a své práce, těžko to můžeme předat dál. A to je možná odpovědí na otázku, kterou jsem si po představení dávala: Co můžu udělat, aby se moje děti něčím takovým nenechali „zblbnout“? Zřejmě je nejlepší cestou ukazovat jim hodnotu. Moji, jejich i hodnotu jejich snů.
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj s přáteli na sociálních sítích 🙂
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Kam dál?
Přečtěte si další články v rubrikách děti a výchova, úspěch a motivace nebo osobní rozvoj.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
