Pobyt v zahraničí aneb do světa na zkušenou
Bylo mi necelých 27 let, když jsem začala chodit se svým budoucím druhým manželem. Po pár týdnech chození mi oznámil, že by rád pracovně vycestoval na 3 roky do zahraničí. Bylo to pro mě naprosto nemyslitelné. Tři roky… Cítila jsem se být náramnou patriotkou a 3 roky mimo mou milovanou vlast mi připadaly jako věčnost. Nedokázala jsem si představit, že budu tak dlouho bez kontaktu s rodinou, přáteli, s češtinou, českým jídlem atd. Informace pro mě přišla dost brzy na to, abych tehdejšímu příteli řekla, že to pro mě nepřipadá v úvahu. Odpověděl, že v tom případě nikam nepojede, pokud by to pro mě měl být problém.
Dny plynuly. O několik měsíců později přišel přítel s tím, že byl vybrán k tříletému pracovnímu pobytu v Řecku – včetně (případné) manželky. Připomněla jsem mu náš rozhovor z počátku vztahu. Byl ochotný dodržet slovo a vzdát se kvůli mně pracovních zkušeností i všeho ostatního, co s pobytem souviselo. Před tím jsme se ještě znovu pobavili o tom, proč je to pro mě neakceptovatelné.
Uplynulo dalších pár měsíců. Jednoho dne se přítel vrátil z práce a vypadal, jako by se stalo něco obzvlášť tragického. Trvalo mu, než mi oznámil, že sice v létě vystoupil z programu zahraničních pracovišť, nicméně ze tří adeptů na pobyt v Řecku zůstal jen on. Musí tedy za pár měsíců odjet. Na 3 roky se mnou jako s manželkou a nebo si udělat v práci problémy a odjet jen na rok. V tom případě ale sám.
Náš vztah byl v tu chvíli už někde jinde. Se stěhováním jsem tedy souhlasila. Narychlo jsme se po roce chození vzali a v létě se přestěhovali do Řecka.
Řecko je úžasná země. Na dovolenou bezesporu. Některé kolegyně v práci měly problémy s myšlenkou, že si zde budu tři roky užívat. Nicméně běžný život je zde náročnější než dvoutýdenní dovolená.
Řekové mají spoustu času. Na všechno. Žádný stres. Do toho občas nějaká ta stávka. Termíny všeho se počítají na pracovní dny – tedy bez víkendů – a bez stávek. A ještě je pak termín o něco delší. Takže zařizování internetu nám trvalo přes 3 měsíce. Tím spíš, že nám první forma po 2 měsících oznámila, že nás ve vesnici nenašli a naši žádost o internet tedy ruší.
Spousta věcí, na které jsem byla zvyklá, tu byly jinak. Evropský průkaz zdravotního pojištění („kartička pojišťovny“) tu nebyl akceptován, i když by měl být. V tomto měli nějakou Evropskou Unii „na salámu“. Ale jednalo se i o drobnosti: na zastávkách nebyly jízdní řády, uprostřed chodníků rostly stromy tak, že jsem s kočárkem musela chodit po silnici, na některých místech nebyly chodníky vůbec. A pokud byly, pojem „bezbariérovost“ sem ještě nedorazil. Největším problémem pro mě bylo, když po porodu nebyly k sehnání léky, které jsem potřebovala.
Zkouškou prošel i náš vztah, kdy jsme byli nějakou dobu odkázaní pouze jeden na druhého. Trvalo mi, než jsem si našla nové přátele (v tom byl ve výhodě manžel, který byl v kontaktu s kolegy v práci). Na internet jsem se ze začátku dostala jen na hodinu každý druhý den v pool baru – než mi ho na konci sezony zavřeli.
Samozřejmě, pobyt měl i tu lepší stránku. Teplo, moře, cestování, nová přátelství. A potom to, co odlišuje Řecko od ČR v pozitivním slova smyslu. Třeba jiný přístup většiny zdravotníků – mnohem větší zájem o pacienta, o jeho pocity a jeho pohodlí (nutno ovšem dodat, že jsem chodila jen k soukromým lékařům). Nebo láska k dětem a tolerance vůči jejich chování. To, že ve spoustě restaurací byla voda zdarma samozřejmostí, zatímco v ČR v té době byl žadatel o „kohoutkovou“ brán často spíš jako jakýsi „vyžírka“, který na restauraci „parazituje“ tím, že chce něco zadarmo. Taky mnohem větší důvěra v lidi, kdy bylo normální nechat nastartované auto před obchodem a jít dovnitř, stejně jako bylo běžné nechat peníze za jídlo v restauraci na stole a odejít. A poctivost zákazníků, kteří by si nedovolili odejít bez placení.
Rozdílů mezi ČR a Řeckem je spousta. Není mým cílem žádný z těchto států hanět. Chci spíš ukázat na význam této zkušenosti. Byla skutečně k nezaplacení. Člověk si uvědomí, že spousta věcí je jinde jinak. Spousta věcí jinde jde, i když to tak v ČR nevypadá. Naopak, máme u nás spoustu věcí, které fungují solidně. Třeba jen to, že bezbariérové chodníky jsou na spoustě míst samozřejmostí. Je to maličkost, dokud se to člověka netýká.
Jsem přesvědčená, že každý mladý člověk (a klidně i nemladý) by měl vyjet do zahraničí. Alespoň na 3 měsíce. Lépe na půl roku nebo na rok. Rok považuji za ideální – po této době už člověk zaregistruje spoustu rozdílů jak v mentalitě, tak ve fungování dané země.