Chceš prsíčko, miláčku? Aneb kojení stále budí emoce
Na druhém libereckém SWAPU na živo jsme byli i s manželovou čtrnáctiletou dcerou. Společnost tvořily především ženy, sem tam nějaký muž. K tomu pár pobíhajících dětí. A spousta mimin, převážně v šátcích.
V jednu chvíli se poblíž nás ozvalo: „Miláčku, chceš prsíčko?“ Otázka byla směřovaná (samozřejmě) jednomu z mimin. V manželově dceři by se v tu chvíli krve nedořezal. Zalapala po dechu. Zbledla. Ztuhla. Zčervenala. Začala se uchichtávat a se svraštěným čelem se na mě podívala ve smyslu: „COŽE?! TO JAKO FAKT????!???“
Já na tom neviděla nic divného. Tím spíš, že kojím skoro tříletého syna. Ani manžel se nad tím nijak nepozastavoval (je na mou sociální bublinu už zvyklý 
). Dcera byla ale totálně v šoku. Žijeme v době, kdy slovo „prso“ (prs) má pro většinu lidí erotický podtext a mimo toho se „může“ na veřejnosti zmiňovat snad jen v souvislosti s rakovinou.
Měla jsem to stejně
Vlastně chápu rozpaky lidí z kojení. Doteď si pamatuji na chvíli, kdy jsem poprvé viděla cizí ženu kojit. Tehdy jsem pracovala na rehabilitaci. S odstupem času si říkám, jaká je to „ostuda,“ že mě kojení zarazilo, když jsem zdravotnice.
Sestupovala jsem se schodů. Na lavičce u automatu na kafe seděla paní s dítětem. Letmo na ni padl můj pohled. A já si všimla, že kojí. Normálně tam vystrkovala prso! Tedy, ne že bych z něj snad něco viděla. Ale VĚDĚLA jsem, že ho má ta za tou dětskou hlavičkou VYSTRČENÉ!
Nevěděla jsem, co s očima. Nechtěla jsem ji rušit. Nechtěla jsem na ni civět. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli ji mám pozdravit (jako jsem zdravila kohokoliv, koho jsem na chodbě potkala), aby to nevypadalo, že na ni hledím. Nevadilo mi, že tam je a že kojí. Nechtěla jsem ji rušit. Jen jsem nevěděla, co mám dělat JÁ, když už jsem se tam náhodou vyskytla.
Tento pocit jsem znala
Podobný pocit „nevím, co s očima, hlavně abych necivěla“ jsem znala už z dřívějška. Zažívala jsem ho jako dítě, když jsem potkala někoho na vozíčku. Byla jsem vedená k tomu, abych na takové lidi dlouze nehleděla. Aby jim nebylo nepříjemné, že je okukuji. Abych jim nedávala najevo, že jsem si všimla, že je na nich něco pro mě neobvyklého. Aby jim můj pohled nebyl nepříjemný. No – a tak jsem tím pohledem pro jistotu uhýbala, abych „civění“ předcházela. A bývalo mi hrozně! Z tohoto problému mě naštěstí práce na rehabilitaci vyléčila.
Kojení je normální
Měla jsem štěstí, že jsem při svém tříletém pobytu na Krétě narazila na skupinu matek, které se osvětou v oblasti kojení zabývaly. Každý rok pořádaly „veřejné kojení,“ kterým chtěly ukázat, že je kojení normální součástí života matky a dítěte. Ženské poprsí bylo stvořeno zejména ke kojení. A tak, jako se neschovávají ženy, které krmí dítě z lahve, není důvod, aby se schovávaly kojící ženy.
Lidem chybí informace
Smutné je, že i samy ženy mají často nedostatečné nebo zkreslené informace, co se kojení týče. Ještě smutnější je, že spoustu nepravdivých informací o kojení šíří lékaři, dětské sestry a dokonce některé laktační poradkyně. Takže mnoho žen žije například v přesvědčení, že je potřeba dítě kojit v pravidelných intervalech (viděli jste někdy zvíře, jak si natahuje budík, aby náhodou nekojilo příliš často?). I když jejich dítě pláče a ony vědí, že má hlad, věří více radám lékaře než své intuici a dítěti. A to je škoda. 
Bohužel, na kojeném dítěti se špatně vydělává a výrobci umělého mléka musejí z něčeho žít – no ne…? A tak ženy poslouchají po porodu o tom, jak mají slabé nebo hladové mléko a o 6 měsíců později, že jejich mléko už dítěti nic nedává. Po 6. měsíci proto kojí jen málo žen.
…A to je škoda…
Žen, které pokračují v kojení i po roce, je potom minimum. Tím pádem se stávají raritou, která lidi v okolí zaráží. Je to ale pouze tím, že jsme se odklonili od naší přirozenosti. Dítě samo ví, kdy má přestat – a obvykle to není před 2. rokem věku. Jak to komentují některé zastánkyně kojení: „Až dozraje, odpadne.“
Mimochodem, věděli jste, že po 1. roce se v mateřském mléce zvyšuje množství látek, podporujících imunitu…? Mateřské mléko je dokonalá látka, která dítě nejen vyživuje, ale i chrání. A léčí v případě nemoci.
Opět jsme u toho, že je vhodné, aby si ženy zjišťovaly informace i mimo ordinace lékařů. Bohužel, ne všichni lékaři totiž mají o prospěchu kojení dostatečné znalosti. A některým zase visí v čekárně až příliš mnoho reklamy na umělé mléko…
Fakt to není exhibice
Občas se setkávám s názorem, že se veřejně kojící ženy „chtějí ukazovat“ a že dlouhodobě kojícím ženám dělá kojení dobře. Osobně ale neznám ženu, která by to tak měla. Všechny pouze považují kojení za ten nejzdravější a přitom praktický způsob, jak své dítě nakrmit.
Za sebe můžu říct, že byla spousta období, kdy mi kojení nebylo úplně příjemné. Beru to ale jako něco přirozeného, co dělám pro dítě a jeho zdraví. A co se týče odhalování se, rozhodně se nevyžívám ani v tom. Přesto necítím potřebu se při kojení stahovat někam do ústraní. Protože kojit dítě považuji za stejně normální, jako to, když si někdo sedne v kavárně k hrníčku kávy.
Ženy na pranýři
Smutné je, že jsou kojící ženy občas vystaveny nejen kritice, ale i urážkám. Mám štěstí, že mě to minulo. Před pár dny jsem ale narazila na matku, která se setkala s extrémně nevybíravým komentářem (zveřejňuji se svolením): „Cecky to má až na zem, hlavně že je tady vytahuje. Koho to zajímá?!“
Milí odpůrci kojení, veřejného kojení, kojení starších dětí, všichni, kdo nevíte, co s očima a nebo máte s kojením jakýkoliv jiný problém: zkuste žít a nechat žít a pokud máte nějaký problém, řešte si ho – třeba otočením hlavy na druhou stranu. Kojící žena nikoho nenapadá, neubližuje – jen dělá něco, co je naprosto přirozené…
Lidé si zvyknou. Časem…
Na prsa jako taková jsou lidé zvyklí. Vždyť vidět na pláži ženu „nahoře bez“ není až tak neobvyklé. Stejně jako hvězdy, které jsou občas „oblečené – neoblečené“. Některým ženám v odvážných plavkách je vidět z prsou víc než diskrétně kojící ženě.
Jsem optimistka. Možná tím, že žiju ve správné „sociální bublině,“ plné dlouhodobě kojících žen. Věřím, že přijde doba, kdy bude naprosto normální se o prsu bavit v souvislosti s tím, k čemu je přirozeně stvořeno: s kojením. A to bez toho, aby se kdokoliv podivoval, pohoršoval nebo červenal.
Žen, které kojí na veřejnosti, postupně přibývá. I když velmi pomalu. Čím víc jich bude, tím „normálnějším“ se to stane. Lidé si na to zvyknou. Časem…
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli – sdílejte ho na sociálních sítích 😉
Staňte se fanoušky stránky Průvodkyně na Cestě a sledujte mimo článků i další zajímavé posty.
Přečtěte si další články – například z kategorií zdraví nebo děti a výchova.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
