Jak jsem se začala dívat lékařům pod ruce
Patřím k pacientům, které nemají lékaři moc rádi. Proč? Protože se zajímám. O sebe. O děti. O léčbu. Tu a tam chci nějaké vysvětlení a tu a tam si dovolím mít názor. Vlastní. Jiný, než má lékař. A to se doktorům obvykle nelíbí. A vlastně se jim nedivím. Bývala jsem na tom občas podobně. S nulovou znalostí práv pacientů a s představou, že já vím přece všechno líp. Ale ono to možná nemusí být vždy pravda…
Autority poslouchej a neodporuj jim
Jako dítě jsem byla hodná holčička. Převážně poslušná rodičů, učitelů, lékařů a jiných autorit. Jedním z mála lidí, kdo mě to trochu odnaučil a učil mě projevit sebe a svůj názor, byl pan profesor Böhm, kterého zmiňuji v článku Vidět v lidech víc. Jak rodiče, tak většina učitelů mě vedli zejména k tomu, abych držela pusu a krok. Abych poslouchala, protože oni TO vědí líp (cokoliv). A myslí to se mnou dobře (což u rodičů nepopírám). Mimochodem, právě to, že škola učí víc poslušnosti než přemýšlení, je jedna z věcí, co se mi na českém školství nelíbí. Ale o tom zase jindy.
Jak už jsem psala, i lékaře jsem vždy vnímala jako autority (na zamyšlení o tom, do jaké míry je lékař službou a do jaké míry autoritou, se teprve chystám). Ono by to nemuselo být až tak špatně. Taky nemám potřebu řidiče autobusu přezkušovat z dopravních předpisů a bezpečné jízdy (i když už jich pár jelo na červenou a občas si říkám, že jedou jak s hnojem). Nezajímala jsem se ani o to, co dávají pekaři do pečiva (než jsem se dostala např. k trvanlivému pečivu a k úvahám o tom, že bábovka za normálních okolností prostě NEMŮŽE vydržet poživatelná 14 dnů). Není možné, abych se dívala pod ruky automechanikovi, protože o jeho práci nevím naprosto nic a je to oblast, do které zřejmě nejsem schopná proniknout. Bylo skvělé, kdyby každý dělal svou práci špičkově a ostatní mu důvěřovali.
I zdravotníci jsou jen lidé – se vším všudy
Nicméně jsme lidé. Jsme omylní. Nemůžeme vědět všechno. Náš čas je omezený a někdy je omezená i naše chuť se vzdělávat. Informace a poznatky se mění. Co kdysi platilo, to už platit nemusí – a naopak, někdy se stává, že se daný obor začne vracet zpět k tomu, co platilo kdysi (příkladem je zdravá strava a pendlování mezi máslem a margarínem nebo zdravostí / nezdravostí vajec nebo sádla). A aby to bylo složitější, na různé věci jsou různé názory (opět např. máslo x margarín). A co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. A co se lékařů týče, ne každý je stejně dobrý a navíc i v rámci své specializace může mít oblasti, o kterých toho ví víc / na které je šikovnější a o kterých toho ví méně. Je asi nemožné sledovat trendy a novinky ve všech částech oboru.
K tomu je potřeba přidat i další věci: zdravotníci jsou u nás přetížení a podhodnocení. Není tedy divu, že k dalšímu vzdělávání kolikrát nemají čas, chuť nebo sílu, tím spíš, pokud jejich vzdělání zaměstnavatel nepodporuje (což se běžně stává). Navíc jsou jim v některých případech už na školách předávány zastaralé informace, zcela odtržené od reality. Vzpomínám např. na jednoho stařičkého vyučujícího, který nám přednášel, že kondiční cvičení spočívá v tom, že vyženeme pacienty na chodbu a necháme je cvičit jednoduché cviky. Od státnic, kde jsem tuto teorii bez přílišného rozmyslu prezentovala, jsem nevyletěla jen díky mladému magistrovi v komisi, který se mě zeptal, co bych dělala, kdybych chtěla zvýšit svou kondici. V tu chvíli mi došlo, že bych zřejmě nezvedala ruce nad hlavu na chodbě…
Co mou důvěru v lékaře narušilo?
Jedním z důvodů, proč jsem se začala „dívat doktorům pod ruky“ bylo to, že jsem studovala fyzioterapii. Už na škole jsem prohlásila, že čím víc toho o zdravotnictví vím, tím bych byla radši, kdybych toho věděla méně. Prostě pohled do zákulisí není někdy úplně pěkný. Třeba když jsem zjistila, že na nemoc, která může nechávat trvalé následky se dávají „prostě nějaká antibiotika, aby se něco dalo, protože ta účinná stojí 30 000 Kč na měsíc.“
Dalším důvodem byl můj zájem o porodnictví, kdy jsem mimo jiné řešila, jestli je lepší rodit ve vertikální poloze nebo v horizontální, jak je to s vlivem gravitace (jestli pomáhá a nebo jestli je při porodu takové tření, že je vliv gravitace úplně mimo, jak tvrdili někteří gynekologové) a nebo proč má jedna porodnice 78% nástřihů hráze a druhá jen 13% (toto popisuji v článku Jak jsem se začala zajímat o porody).
Mimochodem, zrovna porod je pěknou ukázkou situace, kdy je dobré se o své zdraví zajímat – protože poloha na zádech, ve které se v ČR rodí nejčastěji, neumožňuje křížové kosti a kostrči posun dozadu (protože na nich žena leží). Přitom takovýto posun znatelně zvětší prostor v pánvi a vazivo těla je na něj díky hormonům připraveno. A to se nebavím o vlivu gravitace nebo rozložení tlaku hlavičky na větší plochu, což snižuje riziko natržení. Ale je to poloha pohodlná pro lékaře. Bez ohledu na nevýhodnost polohy pro ženu (a to jsem nezmínila všechna úskalí této polohy).
Další zkušenost byla ještě osobnější, nicméně mě vedla spíš na cestu alternativní medicíny. I když i tu se ukázalo, že je možná alespoň dočasná pomoc ze strany lékařů, protože existuje příčina i na úrovni těla (nejen na úrovni psychosomatiky, ke které jsem se díky tomu dostala). Když to zkrátím, jednalo se o potíže s močovým měchýřem, kdy jsem pociťovala časté a úporné nucení na močení. Poté, co antibiotika povraždila bakterie a moč byla bez nálezu, poplácala mě paní doktorka po zádech, že jsem v pořádku a ať se uklidním a koupím si nějaké bylinky. Tak jsem jí poděkovala (bylo mi tehdy asi 21 a neuměla jsem se bránit) a dál jsem v noci vstávala na záchod po deseti minutách. Někdy i častěji. Takto jsem dopadla u dvou lékařek. Když se tedy problém opakoval po nějaké době, chodila jsem do práce jako Zambie (protože jsem kvůli čůrání do 4 hodin nebyla schopná spát) a dlouho jsem nebyla ochotná jít k nové doktorce, aby mě zase neměla za hypochondra. Mimochodem, tato lékařka mě po (opět) neúspěšném přeléčení antibiotiky odeslala k urologovi, který našel a vyřešil jednu z příčin, což mi tehdy výrazně pomohlo.
Naše zdraví – naše zodpovědnost
Naučila jsem se, že je dobré se zajímat. O to, co se mnou lékař zamýšlí, co to obnáší, jaké jsou alternativy – ať už se jedná o léčbu léky, vyšetření nebo zákrok. Pokud jsem přesvědčená, že něco není v pořádku, tak si za tím stát.
Pamatujte, že za svoje zdraví jste zodpovědní vy sami. A vy jste ti, komu na vašem vlastním zdraví záleží nejvíc. A tak se nebojte ptát, diskutovat, mít svůj názor. Máte právo na informace. Máte právo cokoliv neakutního odmítnout a chtít znát alternativu. Lékaři jsou jen lidé a z různých důvodů se může stát, že jimi navrhovaný postup nebude pro Vás to nejlepší, ačkoliv existují alternativy. Příkladem je např. situace, kdy dá lékař kojící matce antibiotika, která nejsou při kojení vhodná. A to i když je možné dát jiná, při kterých kojit může. Místo toho někteří lékaři řeší, jak je dítě staré a že kojení už nepotřebuje. Uvědomte si, že lékaře za jeho služby platíte, byť prostřednictvím zdravotního pojištění. Lékař je tu pro vás – ne vy pro něj. Nebuďte malé děti, které drží pusu a krok jen proto, „aby se na ně pan doktor nezlobil.“ Je to vaše zdraví. Je to váš život…
Líbil se Vám článek? Podělte se o něj a sdílejte ho na sociálních sítích.
Kam dál?
Přečtěte si související článek Jak jsem se začala zajímat o očkování (1. díl) a nebo si seriál o očkování zdarma stáhněte jako brožuru.
Přečtěte si další články v rubrice zdraví.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
